MURÁŇSKÁ PLANINA / září 2017

Po vydatném spánku si ráno v jídelně vychutnáváme předem objednanou snídani. Uvědomujeme si, jakou jsme měli vlastně včera kliku. Na víkend zde mají v plánu oslavu a vyšňořený stůl u krbu vedlejší místnosti tuto skutečnost jen potvrzuje. Dnes už by nás jen těžko ubytovali. Jdeme dobalit věci na pokoj a vycházíme do příjemně chladného rána. Zregenerovali jsme přes noc skvěle, nohy máme lehké jako pírka, to se to dnes pošlape. I Rosovi se puchýře díky speciální náplasti (a v neposlední řadě také příjemné matraci) výrazně zatáhly – toliko dost k chabé obhajobě, že jsme nespali ve stanu a raději se uchýlili do civilizovanějších prostorů.

Za Murání
V ústí Hrdzavé doliny.

Nestačíme ještě ani nasadit to pravé tempo k vytrvalé chůzi a hned za obcí nacházíme místo k zastavení. Na naučné tabuli jsme téměř nabádáni k bivaku v podstatě kdekoliv, pokud se tak dá říci pruhu širokému sto metrů od okraje jakékoliv cesty. Nocování jsou zde navýsost nakloněni. Takto benevolentní národní park jsme ještě nenavštívili. Bohužel postoj NP a jeho volnomyšlenkářství se očividně promítá i do práce těžařů, kteří se s lesy vůbec nemazlí. Během našeho putování jsme na několika místech svědky rozsáhlých mýtin a průseků, rozježděných cest a rozrytých svahů. Tento popis se ale naštěstí rozhodně netýká Hrdzavé doliny. Sem se zatím nikdo s pilou neodváží. U ústí soutěsky nalézáme tak parádní místo k bivakování, až se nám pomalu zasteskne, že jsme se o něm dopředu nedověděli. Turistická mapa Slovenska o něm mlčí, nikdo se jím v článcích nechlubí. Možná bychom ho měli také udržet v tajnosti, ale pro někoho to může být záchytný bod, kdyby bylo nejhůře. Na kraji lesa, po pravé straně cesty nesoucí žlutou značku směřující do doliny, stojí na obou březích Hrdzavého potoka dřevěná osada. Zakryté posezení se stolem, ohniště a zdroj pitné vody z potoka je jako podaná ruka od ducha lesů. Nebo snad od správy parku? Po průzkumu místa se navracíme na cestu a na protější straně ještě fotíme ocúny, co se vyklubaly ve svěží trávě vyvýšené louky.

Ocúny
Pravidelně nás provází na cestách v období babího léta.

Vcházíme pod koruny stromů, které tvoří bránu pro vinoucí se cestu vzhůru roklinou. Dost vysoká věž Tureň na to, abychom se cítili jako trpaslíci, tkví nad našimi hlavami. Jdeme proti proudu Hrdzavky, voda v ní svižně zurčí, o kameny se tříští a vzápětí spojuje. Vtéká pod kořeny povadlých a rozmočených kořenů buků, naráží na spadlé větve tvořící hráze, jakési miniaturní překážky, co se brzy protrhnou. Skály se drobí, kamínky obroušené do tvarů kulatých oblázků leží na dně potoka. Občas se zalesknou odrazem od slunečních paprsků, které sem nemají lehkou cestu. Nejdříve musí projít skrz husté stromoví, aby mohly následně dopadnout na samotné dno rokle. „Hele, oblázky. Nějaký vezmu Matějovi,“ říká RoS na můstku přes potok a shazuje batoh. Mně se pro šutry moc nechce, již jsem se jich pár nanosil z předešlých cest. Jájovi a Toníkovi raději sbírám magnetky z horských chat. Neohroženě skáče na dno mělkého potoka a započíná se prohrabovat kamením. Jsme v první zóně parku a dochází nám to až poté, co se k nám z kopce přiřítí s kvičením brzd terénní Lada. Znenáhla se rozlétnou dveře od řidiče a člověk, vypadající jako správce parku, na nás haleká: „Môžem vam nejako pomôcť?“

Hrdzavá dolina
Království ticha a lákavých oblázků.

RoS vyletí na nohy rychlostí blesku, otočen čelem ke správci. Za zády ruku zaťatou v pěst s natěženou horninou. Druhou rukou, mokrou od přehrabování ve vodě, započne si přejíždět po pobledlém obličeji se slovy: „´sem se jen potřeboval v tom parnu trošku vosvěžit. To víte, studená voda teď bodne.“
„Je to tak, jdeme na Kľakovou a na chvilku si potřebujeme oddechnout,“ povídám po pravdě a doufám, že se v tom nebude moc pitvat.
„Inu dobre,“ odvětí přísně správce, práskne dveřmi a odhrkotá si to směrem do Muráně.
„Tos měl kliku čoveče, chceš nás nechat zavřít?“ dobírám si se smíchem parťáka a tahám ho ven z potoka. Ten si prohlíží své úlovky a vysypává jimi volný prostor kapes krosny.
„Ještě, že je máš z cordury. Jinak by se ti bágl už zaručeně protrhl,“ komentuji jeho naditý batoh a chvílemi ho při čekání na trase podezřívám, že už si nějaké šutry stačil nabrat i první den v kamenolomu.
Hrdzavá dolina se táhne stále nahoru, míjíme skalní blok podepřený větvemi. Přecházíme potok střídavě na levý a pravý břeh za poslechu jeho zurčení v lese. Je tu krásně a ve stínu se šlape jedna radost. Až u seníku, kde končí zpevněná cesta, se na chvíli zastavíme. Odtud již jdeme po stezce v lese a později širší lesácké vrstevnici traverzujíc rozsochy prameniště Hrdzavky. Zhruba v půli vzdálenosti od seníku k Nižné Kľakové pohlédnu na cestu pod nohama a v bahně se přede mnou objeví otisk tlapek. Dle jejich velikosti je mi hned jasné, s kým máme tu čest a kdo že si to tady vlastně vykračoval před námi. Medvěd!

Zadní tlapa
Díky měkkému bahnu zde pro nás medvěd zanechal své svědectví.

Znalecky zkoumáme mělké otisky a snažíme se z kontur vyčíst něco konkrétnějšího. Jsme spolu zajedno, bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Medvěd ani nešel v našem směru, takže když jsme ho nepotkali dříve, bude teď už dávno pryč. Odkládáme srdce do kalhot a jdeme zákrutami svážnice dál k rozcestí. Jsme líní vytáhnout rolničky z batohů, střídavě se bavíme tím, že se bavíme a čas od času klepneme holí o kámen. Když se vyloupneme na louce Nižné Kľakové (1200m), dosahujeme největší nadmořské výšky celého treku. Jediní posezónní návštěvníci jsou zde opět ocúny a už nás je ani nebaví počítat. Na zápraží útulny rozbalíme chlebníky a obědváme skromné pochutiny. Jednou z nich je i sušené maso Jerky, co jsem vzal s sebou pro oba na přilepšenou. Útulna je na dveřích uzamykatelná na posuvné petlice. Jedna je umístěna zvenku, druhá zevnitř. Dveře se otevírají logicky ven. Prozkoumávám vychytaný systém a jen tak v rychlosti mne napadá, jak se asi řeší situace, kdy spíte uvnitř a někdo vás na petlici uzamkne zvenku? Na zápraží se sedí pěkně, pozoruji místní myšku, která roztomile šmejdí v trávě u rohu útulny. Asi si chce získat mé sympatie. Kdybych mohl vidět do budoucna, hned by mi bylo jasné proč.

Útulna Nižné Kľakové
Zastávka na jinak vhodném místě pro přenocování.

Slyším lidské hlasy na kopci nad námi a po červené značce se k nám blíží dvě holky. Posadí se u nekrytého dřevěného stolu a rozbalují svačinu. Přisedneme si a ptáme se, odkud jdou a kam mají namířeno. Vyhradili si na přechod Muráňské planiny více dní než my, přespávají na útulnách po cestě a dnes jdou naším směrem do Randavice. Ochutnáváme od nich nabízenou čokoládu a Nižnou Kľakovou opouštíme společně. Holky jdou dost nalehko, jejich třicetilitrové batohy jsou sice ověšeny karimatkou či bundou, ale působí velmi odlehčeně. O to více si všímám našich batohů, které ač pojímají prý pouze nejdůležitější věci, jsou neuvěřitelnou přítěží. I proto v klesání výrazně ztrácíme a holky na nás čekají až u odbočky Pod Skalnou bránou. Jedna z nich, Slovenka, nechává batoh společně s RoSem dole ve křoví. Já zas společně s naší krajankou táhneme každý po svém báglu na zádech na skálu. Výstup je ve své podstatě krátký a příkrý, na poslední plošince před vrcholem si pokládám krosnu i já, protože už toho mám celkem dost. Ve skalním mlází se totiž s těžkým batohem špatně hledá rovnováha a nohy musím také trochu šetřit. Výhled ze Skalné brány je pěkný a děvčatům pořizujeme společnou fotku na památku. Nemáte zač, holky! Slézáme ze skal dolů, ale než se dohrabu na rozcestí, parťačky jsou už dávno fuč. Nemá smysl, abychom je brzdili. Vykračujeme si dále svým tempem a nikam se neženeme. Přecházíme louky s výhledy na vápenné kopce porostlé lesy a po čase opět zaslechneme hlasy holek. Osvěžují se u chatiček s protékajícím potůčkem. Také neotálíme a jdeme se svlažit. Mezitím se děvčata loučí a odchází ze svahu cestou vlevo, což se mi moc nezdá. A vskutku, když se balíme a vyrážíme, holky se opět objevují. Svou mýlku vtipně komentují slovy, že si chtěly zacházkou prohlédnout pěkný krmelec a pokračují už správně po cestě vpravo k Horárni. Tam je ještě z dálky zahlédneme, než zmizí za zákrutou nadobro.

Horáreň s Malou Stožkou
Rozcestí, kudy se budeme následující den vracet z hor.

U Horárni je ale ostatně hezké se zastavit. Odtud se totiž spouští modrá značka mezi kopci pojmenovanými Stožky. Mělo by zde být království medvědů a usuzujíc podle dnešních nalezených stop to nebude jen tak nějaká otřepaná fráze. Tato oblast je prošpikována jeskyněmi, skalními římsami a hustými lesy, což evidentně zapadá do potřeb výskytu divoké šelmy. Od pomníku podplukovníka Šukajeva začínáme stoupat po modré značce k poslední etapě dnešního dne. Podél potoka se cesta zdvihá mírně, zabředáváme postupně v konverzaci, až nás náhle z této kratochvíle vytrhává pozdrav „Ahoj kluci!“. Uteklo to rychle, jsme už u Randavice a holky na nás mávají od dřevěné chaty. Málem jsme na ně už zapomněli. Zvou nás do svého panství (nebo spíše ženství?) pro dnešní noc. Malá dřevěná chajda s jednou obývací místností dole a spací částí v podkroví přístupnou po žebříku se nám celkem zamlouvá. Holkám se holt líbit musí, jsou rozhodnuty zde přespat za každou cenu. Uvelebily se před chatou na sedátka a společně si povídáme. Protože nás na Nižné Kľakové pohostily zbytky hořké čokolády, nabízím jim na oplátku sušené maso. Protože se jeví spíše jako fanynky vegastravy, moc úspěchů nabídkou nesklízím. Setrváváme zde s nimi relativně dlouho, přesto se ale zavčasu zvedáme a vyrážíme na cestu k Burdě. Loučíme se a přejeme jim pěknou noc. Horalky se ničeho nebojí a jdou si vařit večeři. Stoupáme dále po cestě a Randavice mizí pod námi. Blížíme se k podhůří Fabovy hole (1439m), nejvyššího kopce národního parku Muráňské planiny.

No to je… vrchol!
Fabově holi vichřice řádně pročesala kštici.

V ostré zatáčce si všímáme neznačené spojnice na mapě, která by nás mohla rychleji dovést k rozcestí Pod Vysokým vrchom. Vydáváme se na neznačenou stezku a po zdolání tří čtvrtin její délky se trošku zamotáme s pozicí z GPS. Lokalizuje nás v naprosto jiném umístění a tak se kus vracíme a chceme najít vhodnou propojku na cestu nad námi. Houštím to však tak moc dobře nejde. A teď Fabo raď, kam dál. Hlavně zachovat paniku. Odmítáme věřit signálům z družice a zapojujeme selský rozum. Ten naštěstí vždy funguje. Navracíme se k bodu, kam jsme se dostali nejdále a pokračujeme v prostupu cesty až do konce. Červenou značku s přehledem nacházíme a zabočujeme po ní vpravo, abychom došli k rozcestí Pod Vysokým vrchom. Tady si naposledy vydechneme a natlačíme do sebe tyčinku na těch pár posledních stovek metrů do cíle. Zítra to tudy od rozcestníku vezmeme po modré k Randavici, ať si projdeme i tento úsek značky. Jdeme zarostlou cestou s prvním výhledem na Fabovu holi. Vrchol však zítra zdolávat nebudeme, jak jsme se již dohodli v průběhu dne. Koneckonců z dálky se kopec jeví dost pročesán, před naším příchodem tu řádila vichřice. Přístup na temeno bez výhledu bude zřejmě mezi padlými stromy, jak se později večer také dovídáme od chataře.

U Burdy
Den přechází v noc.

Vycházíme na kraji louky s výhledem do mírného údolí. Naproti nám prosvítá v lese dřevěný srub Burda, vpravo od něj se k sobě v dolíku tulí dvě chaty, ke kterým vzápětí docházíme. Než si stačím vyfotit pár panoramat, RoS už povídá s paní, co se zde znenadání přichomýtla. Jmenuje se Dana a s přítelem Milanem přespávají dnešní noc na Burdě. Nikoliv přímo ve srubu jako my, nýbrž ve vojenském stanu, který zde také mají pro příchozí k dispozici. Při podání ruky se jí prý zdám nějaký povědomý. Nakonec zjistíme, že jsou také z Plzně a dokonce ze stejné části města. Velmi milá paní nám slibuje, že si večer všichni popovídáme v chatě. Když už jsme té podobné nátury, společná témata se nám budou lehce nacházet. K Burdě docházíme sami, chatař nás uvítá za dřevěným barem a hned si objednáváme něco k snědku. Zelná polévka s chlebem nás zahřeje, zdejší pivo Predná hora zase příjemně naladí na rozhovor s Danou a Milanem, v neposlední řadě i chatařem Zdenem. Ten zde s ženou Erikou již nějaký rok zdárně hospodaří i přes to, že jim předchozí celodřevěný srub někdo zapálil. Vyhořel do základů.

Interiér srubu
Jakmile dorazíme, ihned je nám nabídnuta výtečná polévka.

Oheň praská v kamínkách, již máme krosny na půdě, ležení rozestláno. Budeme zde spát v palubkovém podkroví sami. Jsme zapojeni do družného rozhovoru se starším párem a chatařem. Jinak zde nikdo není a při svitu svíček se rychle nasává klidná atmosféra srubu. Zdeno začíná pozvolna vyprávět. Kdysi pracoval na Muráni, stavěl tam dřevěné hradní vyhlídkové plošiny, co se dnes již málem rozpadají. Muráňský hrad popisuje jako ezoterické místo s pozitivním vývěrem zemské energie. O obojím jsme se už sami přesvědčili. Hovor se stočí i na samotný srub. Turistů sem prý přijíždí přes sezónu požehnaně. Nyní již všichni odešli, objeví se zde jen nadšení horalové. Čeká se na příchod zimy. Loni byl prý poprvé u útulny na návštěvě medvěd. Dlouhý čas zde poblíž nebyl spatřen a až teď se uráčil přijít pozdravit nové osadníky. Nikdo ho neviděl naživo, ale stopy ve sněhu ten den hovořily jasně. Zvíře je to plaché, v člověka nedůvěřivé, odkázáno samo na sebe a svou dovednost přežít. Milan doplňuje atmosféru starým indiánským pořekadlem, které líčí medvěda jako šelmu se super schopnostmi: „Když v lese spadne šiška, orel jí vidí, vlk slyší a medvěd cítí.“ Protože jsme prý podobně naladění chlapíci, společně s Danou nám nabízí, zda bychom se k nim nepřidali na nějakou z cest do Rumunska. Musíme ale odmítnout, v současné době máme spoustu povinností s rodinou a dětmi. V podstatě jsme rádi i za těch pár dní ročně, co můžeme vyrazit do slovenských hor. Chatař už se jde natáhnout, nechává nás dál samotné posedět a připomíná, ať pak jen zamkneme vstupní dveře. Účet srovnáme prý až ráno. Zůstáváme ještě chvíli v místnosti při družném hovoru společně s ponechanou důvěrou od strážce. Ten pocit člověk zažije snad už jen v horách, kdy se na sebe lidé mohou spolehnout a navzájem si věří. Nadešel čas se jít prospat, loučíme se a zamykáme dveře za plzeňským párem. Odchází spát do vojenského stanu. Jak několikrát zmínili, z této možnosti jsou nebývale nadšeni. V sandálech vyběhneme schody do volné místnosti v podkroví. Vedle ní v malém pokojíku už Zdeno zajisté spí. Natáhneme se do spacáků na karimatky a je nám skvěle.

Chata
Okénko z naší části podkrovní místnosti.

Bum. Prásk! Ani nestačíme usnout a zdola z kuchyně slyšíme podezřelé zvuky. Prásk, ťuk. Ťuk! No, nedá nám to, jdeme na schodiště a scházíme s čelovkami dolů. Pojali jsme podezření, zda do oken neklepou obyvatelé stanu a něco nechtějí. Je ale zase klid, vše utichlo. Zřejmě nějaká záhada. Chataře to evidentně nijak nezneklidnilo, je stále ve své komůrce. Spí. Ve spacáku posléze zapomínáme na noční rej a sny se nám pomalu začínají míhat před očima.

zobraziť na mape