MURÁŇSKÁ PLANINA / září 2017

Světlo proniká skrz malá okénka do naší podkrovní noclehárny. Tma ustupuje do koutů místnosti, dřevěný obklad začíná měnit barvu z šedivé na přirozenou hnědou. Dnes bude hezký den, teplé počasí nás doprovodí až do města. Protahuji se na samonafukovačce ve spacáku a pomalu se rozpomínám na večerní příhodu s jejím nočním pokračováním. Hopky, hop, hop. Ťapity ťap. V průběhu noci jsem se několikrát probudil s pocitem, že mi něco běhá za hlavou. Poprvé se snad i zdálo, že by hopsání přicházelo zvenku přes střechu, podruhé to byl spíše pocit, že se to zvířátko kutálí přímo u nás na podlaze. To už mi to ale bylo vážně jedno, protože jsem chtěl prostě spát. I kdyby se mnou lomcovali, neprobudil bych se. Teď se ale ráno prohrabuji rozházenými věcmi kolem krosny a podívejme! Nakrájený chleba v igelitovém sáčku je nakousán! Stejně tak i jablko, které si šetřím na dnešní den odchodu z hor. Rozhlížím se kolem sebe, zda se někde nekrčí malý záškodník. Kdepak, už je dávno pryč. Plch je totiž nejaktivnější právě večer, kdy rámusem a hlukem často ruší obyvatele chat. Teď už nejspíše spinká někde za trámem krovu s plným bříškem. Bude na nás určitě vzpomínat v dobrém, když si na mých zásobách pochutnal. Protože už také máme hlad, scházíme dolů na snídani. Míchaná vajíčka od Zdena nemají chybu. Přesto ruku na srdce, i kdyby nám dal cokoliv, hlavně že si nemusíme nic připravovat a jídlo je teplé.

Srub
U erozivního svahu stojí vzkříšený a v lepší kondici, než předchozí.

Zatímco se věnujeme ranní očistě u napajedla pro koně, gazdův pes pobíhá venku a hledá svého majitele. Je přítulný a laskavě se nechá pohladit. Zdeno ho uklidňuje slovy, že se mu pán brzy vrátí a sám se vypravuje za prací do lesa. Na srubu ho střídá jeho žena Erika a než se vypakujeme ven, líčí nám, jak se zde žije. Stěžuje si na boj se správou parku, neřízené kácení v lesích, ztížené podmínky pro provozování chaty. O nová kamna museli několikrát žádat a nakonec dostali zcela nevhodná. Rozhořčení ale nakonec ustupuje do pozadí, srší z ní láska k tomuto kraji, horám a dolinám. Pouto sounáležitosti je společně s manželem tvaruje do vřelých a vstřícných lidí, které si každý zamiluje. Zatímco rozprostírá ke kamnům nasbírané houby na sušení, zavazujeme si už pohorky a loučíme se s Plzeňáky. Třeba se někdy potkáme na místě za naším rodným městem při sběru léčivých plodů rakytníku. Při večerním posezení ve světnici nám totiž prozradili tajné místo, kde se nachází starý rakytníkový sad pro sběr cenných bobulí. Když přemrznou na větvích stromů, dají se jednoduše sklepat na zem a sesbírat. Naposledy procházíme vstupními dveřmi, za kterými pochrupuje na zápraží pes. Překračujeme ho a vcházíme do posledního dne celého treku.

Gazdův pes
Před vstupem do chaty dodnes věrně hlídá.

Hned za chatou míjíme odbočku k volně stojícímu suchému záchodu, odkud je dobrý rozhled na protější Vysoký vrch (1263 m). Víme to docela přesně, jelikož jsme zde ráno nějaký čas strávili a ve volných chvílích se kochali krásou oblého kopce. Scházíme k chatám a odsud nahoru k vyhlídce nad Burdu. Za korunami stromů prosvítá střecha, nad kterou se tyčí přilehlý svah lomu. Po cestě k rozcestí u modré značky sledujeme vrchol Fabovy hole, který jsme z dnešního plánu cesty nakonec vyřadili. V jednom místě průseku lesa slyšíme praskot větví a hnědé tělo zvířete zapadne do mlází. Následuje ticho. Tipnul bych to na srnu, ale raději moc neotálíme a u rozcestí přecházíme na modrou značku. Včera jsme jí nevyužili a dnes tak pro nás bude tento úsek až k Randavici zcela nový. Stoupáme lesem vzhůru k mýtině, kde lehce vane vítr a volně rostoucí květiny dosahují (a místy snad i přesahují) výšku dospělého člověka. Vytěžené místo se tak po kácení brání po svém a vyjeví svou krásu v podobě rostlin, kterým slunné stanoviště vyloženě prosívá. Nám se také líbí díky rozhledu vpřed. Do zad nám naposledy hledí Vysoký vrch.

Po mýtině
Na otevřeném prostranství se před námi krčí Stožky.

Když dojdeme k lesu a projdeme jím, na palouku mezi stromy narazíme na poslední velký výskyt ocúnů. Lze se jim jen těžko vyhnout a nešlapat na jejich křehké květy, tolik jich zde je. Září v trávě připomínající drahokamy, skvostné kalichy natočené do všemožných stran odrážející sluneční paprsky jako reflexní prvky. Přijdou mi jako miliony hvězd na obloze, roztroušeny v chaosu a nepořádku, přesto však v nevyslovitelném souladu a harmonii. Z mého pohledu se tak jedná o naprosto úžasný přírodní oxymóron. Ani se nechce věřit tomu, že tak nahodilý výskyt není nijak předem promyšlený. Vždyť zde naráz pospolu vykvetly, aby přilákaly všudypřítomný hmyz. Ten s přicházejícím podzimem slídí po nektaru tak urputně jako kdysi ve zdejších končinách vlci po kořisti. Kam až oko pohlédne, fialové květy barevně podkreslují celou louku a nebývale tak oživují celou horskou stráň. Z pozorování nás vytrhne až projíždějící pickup. Podruhé na něj narazíme až na cestě dolů k Randavici. Zálesák nám nabízí odvoz dolů do údolí, my však chceme dosáhnout cíle čestně po svých a o žádné úlevy nestojíme.

Nad Randavicí
Údolní cesta s útulnou.

Jdeme obhlédnout dřevěnou útulnu, která je už prázdná. Holky musely vyrazit na cestu brzy ráno, také toho měly v plánu stihnout dost. Snad jim vyšlo vše tak, jak zamýšlely. Opuštěný objekt zde čeká na nové příchozí a pro nás je dnes pouhou zastávkou na cestě z hor. Cestou k Horárni se s podivem pozastavujeme nad vytěženými lesními porosty na okolních svazích, zmatené stružky potoka zde zurčí bahnem a rozježděnými kolejemi od těžebních aut. Hledají si svou cestu následky lidského hospodaření, klokotají do kraje bolestným chroptěním zasaženého území Planiny. Nedobrých zvěstí o planýrování cenného území se šíří dost, připojí-li se k tomu ještě nápor organizovaného turismu, zkáza klidného a tichého kraje může být dokonána. Není času nazbyt, návštěvu Planiny proto není radno odkládat!

Velká Stožka (1297 m)
Teritorium medvědů a osamělých poutníků krajinou.

U Horárni (865 m) kontrolujeme na rozcestníku ukazatel. Téměř dvě a půl hodiny by nám měl trvat sestup do Závadky nad Hronom, pokud se tak dá vůbec nazvat dosti fádní postup po mírně se svažující cestě. Už nás nečeká žádný pohyb po lesních pěšinách, jen pochod po víceméně asfaltovém povrchu. Společně s potokem Hronec se prosmýkneme mezi Stožkami a zastavíme se až u rozcestí Pätina. Zde je umístěn na kolejích osamělý vagón sloužící jako informační zdroj o zdejší oblasti. Lesní železnice zde sloužila primárně pro svoz dřeva, také pro zpracování případného kalamitního dříví a zřídka i pro osobní dopravu. Ve vagónu by se dalo případně za velké nepřízně počasí přespat, toliko tip pro budoucí tuláky. Než dojdeme k horárni Klátna, kde jsou k vidění zajímavé rekreační chalupy, na cestě natrefíme na skokana hnědého a v korunách stromů pozorujeme mrštnou veverku. Skočí hbitě z cesty na strom a mezi větvemi smrku si s námi hraje na schovávanou. Živočichy se to tu jen hemží, okolní stanoviště skýtají vhodné podmínky pro vývoj a růst drobné fauny.

Skokan hnědý
Maskovaný a přesto naší pozornosti neunikl.

Až dále po cestě, kdesi u božích muk s dřevěným křížem, usedáme na dřevěnou lavičku, větráme nohy a vyjídáme poslední zásoby. Zbylý chleba ponecháváme srnám. Jestli ho tu nenajdou, poslouží aspoň myším. Batoh se nám výrazně odlehčil i s ohledem na zásobu vody. Brali jsme každý po jedné flašce a nyní jsou již z poloviny prázdné, resp. plné. Před Závadkou objevujeme krytý pramen, kde se upravujeme pro vstup do města. Jako první ve městě spatříme pilu, na které se zpracovávají vytěžené kmeny k výrobě trámů a prken. Hezky to tu voní dřevem, nad střechami domů se tyčí hřeben Nízkých Tater a umocňuje tak příjemný pocit z malého města. Některé vkusně a moderně přestavěné domy se zaparkovanými drahými automobily dávají tušit, že se zde lidem nedaří až tak špatně. Ne ale všem. Opačná situace nastává na autobusové zastávce u hlavní silnice, kde čekáme na příjezd spoje do Červené Skaly.
„Nechcete nějaké brusinky?“ ptají se nás dvě malé cikánky ve věku asi sedmi let, co postávají u silnice a nabízí k prodeji plné kbelíky lesních plodů. Sedíme na kryté zastávce a sledujeme jejich umění obchodovat.
„Jsou dobré. Chcete ochutnat?“ opakují svou otázku s roztomilým úsměvem a nejradši by nám prodaly celý kýbl. Vymlouváme se, že máme plné krosny a neměli bychom brusinky kam dát. Přisednou si k nám a začínají se vyptávat.
„Co tu děláte?“ táže se jedna. Jednoduchá odpověď, že jsme přišli z hor, je evidentně jen tak neuspokojí.
„Odkud jste?“ zeptá se druhá a mezitím se objeví další dva caparti. Protože neví kde je Plzeň a neznají naší republiku, hovor se stočí k národnosti. Mezitím se děti rozmnoží o další dva příchozí.
„Já jsem Čech. To je moje národnost. A ty jsi Rom?“ snažím se v malém klukovi probudit nějaké sebeuvědomění.
„Já nejsem Rom“, překvapivě odvětí Kevin a jsem napnutý, co z něj dál vypadne.
„Já jsem ze Závadky“.

Směrovníky
K pohybu po slovenských horách využíváme výhradně značených tras (Horáreň u Stožek).

Mezitím už kolem nás lítá celkem slušná banda malých dětí, to nejmenší žárlí na Kevina. Dostal totiž bonbon od RoSe. Vůbec se mi nezdá jako prozíravé cokoliv dětem nabízet, těžko je od sebe pak odeženeme. Když jednou zacítí vůni sladkostí, je zle. RoS s tím ale nemá problém a sype z kapsy poslední bonbóny, co mu zbyly z přechodu hor. Hroznovému cukru říkáme pracovně „doping“, poněvadž nám v horách rychle dodá energii a stejně tak působí i na děti. Lítají dokola jako splašené. Na nejmenšího už nezbylo nic a tak stále nervózně žadoní na Kevinovi také o svůj díl. Ten řeší prosbu o bonbón po svém. Vyndá sladkost z pusy a nechá ji malému loudilovi prachsprostě docucat.
Sledujeme před sebou hřeben Nízkých Tater a nabízí se tak jedinečná možnost vyzkoušet děti z místních zeměpisných znalostí.
„Jak se jmenují ty hory, co jsou před námi?“ nahazuji lišáckou otázku do pléna. V makovičkách to zahrkotá, zapraská a cvakne.
„Jako ty hory tam? Tam… tam chodíme na brusinky!“ odvětí nejrychlejší robě a odběhne za zeď zastávky, aby na nás po chvíli vybaflo spod krovu stříšky.
„Pozor, nespadni!“ užasle křičím nahoru na dítě, které se nám houpe nad hlavami v trámoví. Párkrát se na vaznici zhoupne jako opice na liáně a poté bezostyšně skočí na lavici přímo mezi nás. Nejmenšímu prckovi úlekem upadne na zem klacík, s kterým si před chvilkou hrál. Nesebere ho však jen tak rukou. Poklekne na všechny čtyři a snaží se ho zvednout zuby ze zašpiněné dlažby zastávky.
I RoS začíná mírně nervóznět a čelí zvídavým otázkám od holek. Nejdříve nás křížovým výslechem častují dotazy, jak se jmenujeme my, pak naše ženy a děti. Ptají se nás na to samé stále dokola a my stále stejně odpovídáme. Po hodině opakujících se dotazů si nejsme úplně jistí, zda si z nás dělají legraci, anebo jsou úplně zvídaví. Nakonec se uchýlí k otázce, která se i tak trochu dala očekávat. A té jsme se také obávali nejvíc.

Masiv Poludnice
Vyhlídka při pohledu zdola.

„Ujko, máte nějaká eura? Kolik máte? Kde máte peníze?“ RoS zarputile tvrdí, že nic nemá, ale holčička se chce přesvědčit sama. Začíná otevírat kapsy od jeho báglu. Je to šikulka zvědavá a nenechá se jen tak obelstít, natož odehnat. RoS brání krosnu vlastním tělem a sám se snažím dětem účelově zalhat, že jsme všechny peníze už dávno v lese utratili. Začínají nám přerůstat přes hlavu a dát jednomu padesát centů, ostatní se do nás zahryznou a nepustí. Přijíždí nám spoj. Pozpátku ustupujeme do autobusu a oddechneme si až tehdy, když se za námi zaklapnou dveře. Jako když střelí do holubů, děti se rozletí na všechny strany a zastávka opět osiří. Ještě že caparti neměli na lístek, jinak by s námi jeli až do Červené Skaly. Tam čekáme chvíli na přípoj a posléze už cestujeme do Popradu. V městě docházíme do centra na náměstí, a jelikož je teplo, uvelebíme se venku na zahrádce u místní pizzerie. Čas zde utíká popradsky rychle. K nádraží už jdeme za tmy, po turistické značce je to mnohem kratší, než když jsme sem šli podél hlavní silnice. Poslední čekání na peróně a v kupé už povídáme s párem Čechů, co byli lézt v Tatrách. Dávají nám nějaké tipy na Bukovské vrchy. V Praze chytneme přestup na chlup přesně. Stejně jako loňský rok i letos přijíždím domů tramvají do krásné ranní mlhy prosvětlené sluncem. Příjezdy z hor s touto podzimní atmosférou jsou neopakovatelné. Horám zdar a příští rok snad ve větších nadmořských výškách?!

zobraziť na mape

Všechny fotky z přechodu