Tentokrát jsem chtěl úvodník vynechat, ale snad mi čtenář promine to prvotní plácání o transportu na Slovensko. Jelikož je to ta nudnější část příběhu, okořenil jsem ho alespoň několika slovy našeho západočeského žargonu.

Už dvě hodiny trávíme v Popradu čekáním na autobus do Dobšínské Ľadové jeskyně, naštěstí hezky venku na čerstvém vzduchu přilehlého autobusového nádraží. Právě před malou chvílí jsme vystoupili s kávou v ruce do ještě ztemnělého popradského brzkého rána, pokud se tak čas páté ranní hodiny dá vůbec nazvat. Závěr jízdy vlakem na Slovensko se mi obzvláště líbil. Ráno v podstatě nelze zaspat. Probudí vás šustění papírů od pojídačů croissantů prokládané zvukem srkání horké kávy. Vše se odehrává přímo za vaší hlavou na malé chodbičce před kupíčky. Postávači často civí jen tak do tmy v naději, že skrz vlakové okno zahlédnou nějaký vrchol okolních kopců. Když vstanete, na zemi už je ustláno, drobky a papírky se válí pod zavazadly. Všude okolo panuje vzrušení z vystupování. To už ale máme za sebou a nyní postáváme u krajní autobusové zastávky nalepeni pohledem na pomalu se vynořující panorama ze tmy. Máme to štěstí sledovat Vysoké Tatry, a ačkoliv nejsem jejich velký znalec, Gerlach rozeznám bez sebemenších problémů. Po dvouhodinovém čekání na autobusu do Dobšínské si během jízdy krátím čas s dědou, co sedí za mnou a jede na sběr hub. Chválí Čechy, ukazuje mi cestou rekreační chatky pro lidi popradského sídliště, stěžuje si na drahou plzeňskou dvanáctku. Predikuje také přistoupení soků v trhání hub na další zastávce (Romů), ukazuje nám v zatáčce serpentiny Královu holi a pak opouští bus. Vystupujeme hned po něm na další zastávce, šofér nás vysadil kdesi na krajnici cesty. Jeden spolucestující spolu s námi taktéž uhání na vlak do Dobšínské, tak ho během přestupu trošku vyzpovídáváme. Prý jde na každoroční sraz gamblerů poblíž Muráně. Trošku zvláštní týpek. Cesta vlakem se ukazuje jako nejzajímavější v místě inženýrsky odvážného serpentinového tunelu u Telgártu. Je zarážející, že zatímco z vlaku vystupují na zastávce lidi na perón, naše poslední vlaková souprava tkví hluboko v jícnu tunelu. Pokud bychom vystupovali již zde, možná bychom si toho ani nevšimli. V Červené Skale se loučíme s gamblerem a usedáme na nádražní lavičku. Podzimní slunce osvětluje předzahrádku s květinami, sedíme pod košatou lípou a snídáme z vlastních zásob. Zanedlouho dorazí parta dělníků a odjíždí motorovou drezínou za prací. Z budovy vychází nádražák a vypráví nám nějaké báchorky o tom, že se můžeme na Planině ztratit a když nás nezastraší, nabízí alespoň sýr. Odmítáme obojí, jak pletené sýrové nitě, tak i se ztratit. Vyrážíme na cestu.

Nízko-Tatranská Kráľova hola
Vrchol (námi ještě nezdolán) se nám předvádí ve své plné kráse. Východní část Nízkých Tater jsme si ještě neprošli.

U silnice ve svahu pod námi míjíme hromady odpadního dříví, kterou se probírají dva chlapi a třídí si pro sebe vhodné kousky k odvozu. Jdeme po značce a po překonání přejezdu uhýbáme projíždějícímu náklaďáku. Ani se nám nechce věřit tomu, že nás značení vede přímo skrz kamenolom. Jdeme kolem násypek, míjíme bagr a sledujeme pásový dopravník v chodu. Takhle jsme si vstupní bránu do lesa nepředstavovali. Až na kraji celého komplexu se obracíme zpět a spatřujeme nenadálý kontrast. Nad industriální věží se v dáli tyčí majestátní Nízko-Tatranská Králova Hola! Pohled na tuto horu se nám zjevuje ještě notnou dobu, než definitivně zapadneme do lesa. Naposledy a nejlépe je pak vidět Královka u Salašné, kde se jako naschvál do výhledu plete statný solitérní smrk. Ponechali ho zde zřejmě po výseku okolních stromů jako přirozenou zásobárnu semínek. Nyní, již nechráněn okolními stromy, musí sám odolávat bouřkám a větru. Z temena vysoké hory se snáší strašlivé fujavice, které dokonale prověří mělký kořenový systém posledního bojovníka. U cesty překvapivě rostou jalovce a všude kolem kvetou krásně barevné kytičky. Některé z nich se dají jednoduše dohledat na informačních cedulích Planiny, ale o modrofialovém drobném kalichu, co nejvíce zaujme mou pozornost, žádnou zmínku nenacházím.

Hořec brvitý
Nenápadně schoulený na kraji cesty.

Hořec brvitý patří v Čechách k silně ohroženým druhům a jeho populace rapidně ubývá. Pro svůj růst si vybírá vápencový podklad, štěrkové podloží. Snad i proto bývá nejčastěji nalézán na krajích prosluněných podhorských cest, zrovna jako je tato. Jeho oblíbené stanoviště může posloužit jako exemplární příklad, že i na pohled nezajímavá místa mohou vyjevit svou krásu. Často nepochopitelně vytvořené cesty protínající přírodní celky se tak mohou stát jakýmisi posledními ostrovy poskytujícími útočiště vymírajícím rostlinným druhům. Poslouží tak jako záchranné stanice genofondu, který by se jinak nadobro vytratil. Až hlouběji v lese nalézáme první bivakovací boudu se zvláštní odvětrávací stříškou. Kolem dokola je obrostlá gigantickými lopuchovými listy. Vegetace tu bují i na začátku babího léta. Zanedlouho míjíme posezení u cesty, dřevěný stůl a dvě lavice. Jak pomalu končí žlutá značka, zdá se nám, že konečně les postupně řídne a prosvítá. Pouze trošku vystoupáme a už vidíme mezi stromy první výhled na Veľkou Lúku! Na louce se stejným jménem jsme byli loni v Lúčanské Fatře, ta však měla naprosto odlišný ráz. Není horská a zarostlá klečí s borůvčím. Je nakrátko střižená, svěže zelená, s trávníkem až tristně dokonalým. Sestupujeme k ní jílovým korytem a vcházíme na ní s přáním, abychom měli to štěstí a uviděli zdejší koně.

Rozlehlá Veľká lúka
Neohraničený prostor pro pastvu muráňských koní.

Před námi se rozprostírá vytoužená louka. Docházíme ke dřevěné ohradě a necháváme na sebe působit ohromný rozlehlý prostor. Po pravé straně stojí hřebčín a u něho se… pasou koně! Zkoušíme něco vyfotit na dálku, ale není to to pravé. Máme jít po turistické značce vlevo, cestou přímo po louce, ale chuť podívat se blíže na koně je silnější. Koneckonců na mapě je vyznačena cesta i po kraji pravé strany louky, kterou se pak od hřebčína vydáme dál. U budov sedí dva místní pracanti, snažíme se k nim něco prohodit, ale nemají zájem se moc bavit. Možná nás podezřívají z nějaké nekalosti, i když si nemyslím, že by je k tomu lasa v našich rukou nějak nabádala. Nemáme na vybranou, jdeme bez okolků přímo k ohradě stavení, pokládáme batohy a necháváme cvakat spouště fotoaparátů. Koně přechází až přímo k nám, lepší podmínky na jejich pozorování jsme si snad ani nemohli přát. První co nás zaujalo, je cinkot jejich zvonců. V Alpách jsem se již s touto praktickou ozdobou setkal u krav, ale u koní je to vážně rarita. Později je nám vysvětleno, že se tak zatoulaní koně lépe naleznou, což koneckonců i potvrdilo naši původní (kravskou) domněnku.

Na planině
V některých okamžicích louka připomíná pláně Mongolska.

Stíny mraků kreslí na svěže zelené trávě pitoreskní obrazce a chvílemi si představujeme, že nestojíme na slovenské louce, ale třeba někde v Asii na vysokohorské planině, stepi. Vizuální obraz je to celkem hodnověrný, ačkoliv nemůžeme srovnávat s přímým prožitkem. Protože už se zdržujeme u ohrady dlouho, loučíme se s koňmi, taktéž pozdravíme lidi sedící na lžíci od bagru a jdeme cestou k lesu. Není zprvu úplně tak zřejmé, zda na koně uvidíme i z cesty vinoucí se podél plotu. Koně frkají pod námi, cinkot se line do okolních lesů, stádo postupuje směrem našeho přesunu k veřejnému tábořišti. Za chvíli však koně předcházíme a na chvíli jsme snad i přesvědčení, že je ztratíme úplně z dohledu. Místy jakoby se zdálo, že na kraji lesa snad ani ohrada není. Zkoumáme domnělou konturu z cesty a nemůžeme popravdě určit, jestli tam je, či ne. Scházíme k domnělé ohradě. Slehla se po ní zem, je zde pouze prostranství pod stromy, jež volně přechází v celou otevřenou louku. Pod botami svítí hojně rozkvetlé ocúny, koně jsou rozsypaní jako kamínky na zeleném koberci a dokonale tak zapadají do zdejší krajiny. Shlížíme na ně shora a vychutnáváme si pohled na klidně se pasoucí stádo.

Svobodná Veľká lúka
Pradávné pouto mezi člověkem a koněm zde vstává z popela.

Silný zážitek v nás přetrvává až do příchodu k nocovišti na Veľké Lúce, jež se nachází na jejím západním okraji. Zde bychom dnes chtěli přespat, případně i rozežehnout oheň. Prozkoumáváme místo s přetrvávajícím despektem a dvakrát nadšení z tohoto legálního nocoviště zrovna nejsme. Hned vedle plácku s ohništěm a informační stříškou probíhá silnice, poházené odpadky také nepřidávají na útulném pocitu. Předchozí návštěvníci nebyli k nocovišti zrovna milosrdní. Nechce se nám nyní moc vymýšlet možnosti přespání, soustředíme se raději na následující cíl na trase, jímž je vyhlídka Poludnica. Spektakulární rozhled nad obcí Muráň si můžeme vychutnat v případě zacházky po červené turistické značce a bude nutno se stejnou cestou vrátit i zpět. Stoupáme silnicí vzhůru a obcházíme masiv skal ze severu. Jelikož šlapeme po asfaltu, nejde se zrovna nejpříjemněji. U rozcestí Maretkiná se s radostí spustíme odbočkou vlevo do lesa a vykračujeme si mezi stromy k samotné vyhlídce. Prvotní dojem je naprosto úchvatný, vidíme až daleko položenou Revúcu. Během svačiny a focení si všímáme údolní cesty pod námi, po které máme zítra vcházet do tolik očekávané Hrdzavé doliny.

Zastrčená Poludnica
Na skalách v tichosti a samotě.

Jinak očividně hojně navštěvované místo je tohoto času opuštěné a bez lidí. Na kamenné římse nad propastí se dá slušně posedět, a kdyby nás netlačil čas, ještě bychom tu nějakou dobu vegetovali. RoS na závěr větrá nohy a stěžuje si na otlaky na palcích obou nohou. Uvidíme, co se z toho vyklube. Lesem se vracíme k silnici. Opět míjíme Jaskova muka a na křižovatce cest se na lavičce dohadujeme, co podnikneme dál. RoSovy palce už vykazují slušně podlité puchýře a ani jednomu z nás se nechce spát na dříve navštíveném tábořišti. Scházíme k němu a domlouváme se následovně. Zkusíme dnes dojít co nejdále, abychom si pro příští den co nejvíce zkrátili kilometry další etapy. Pokud sejdeme až do Muráně, třeba se nám podaří sehnat nějaké ubytování přímo ve vesnici. Pamatuji si z domova zmínku o místním penzionu Lýkovec, ale za volné místo bych ruku do ohně nedal. Nejdříve však prozkoumáváme Wesselényiho jeskyni, na kterou narážíme na krátké odbočce od červené značky. Snažíme se spustit hlouběji do útrob podzemních prostor, vchod je ale natolik kluzký a úzký, že to vzdáváme. Jako první možnost k přespání se nám na modré značce nabízí chata Zámok. Zde jsme již blíže hřebeni. Okolí chaty obklopuje sice posekaný trávník, ale samotný objekt je uzamčen. Před chatou bylo velké ohniště jistě svědkem mnoha sezení tuláků po planině. My zde spát nebudeme, jsme odhodlaní vystoupit až na nejvyšší místo na kopci za chatou, kde se rozprostírají rozvaliny kdysi tak velkolepého hradního opevnění.

Opuštěná chata
Navštívená chata je překvapivě uzavřena na Zámok.

Míjíme obelisk rodiny Coburgů a od tohoto místa se cesta láme vzhůru k samotnému Muráňskému hradu. Po levé straně narůstá skalní stěna, ve výšce korun stromů nastavena již zdivem samotných hradeb. Ty se ale evidentně opravují, protože složený písek na půli cesty je možno vynosit po pytlích na nádvoří a vyjádřit tím podporu k záchraně památky. Nemít na zádech plný batoh, snad by i každý z nás vzal do ruky po připraveném sáčku, nyní jsme ale rádi za to, že uvážlivě stoupáme, co noha nohu mine po vytesaných schodech do skály. Máme co dělat, a to jsme přišli z toho lehčího směru, který si pro nás nepřipravil takové převýšení. Před samotným vstupem se od brány line těžko viditelný kouř a je slyšet rozléhající se klepání na kámen. Nebudeme zde tedy sami, ačkoliv turisty jsme neviděli zatím žádné. Procházíme pod lomeným obloukem na nevelké nádvoří a zdravíme místního řemeslníka. Opravuje zde staré provalené zdivo a právě si běží dolů k pramenu pro vodu. Ještě předtím nám popíše možnosti prohlídky hradního celku, pár vyhlídek je prý k dispozici. Chvíli ještě odpočíváme u stromu, který zde vyrostl přímo za vstupem do hradu.

Hradní strom
První viditelný obyvatel hradu.

Bereme batohy a jdeme do útrob starobylého komplexu. Pár schodů nás dělí od vstupu do prostoru, který na nás dýchne čistě pozitivní energií. Popravdě je možné ihned ucítit genia loci zdejšího místa, později nám potvrdí stejné účinky na svou osobu i ranger, s kterým hovoříme následující den. Travnatý palouk v zarostlém háji je tak lákavý na přenocování, že bychom si tady nejraději ihned rozestlali. Procházíme jednotlivá zákoutí hradeb, rozbořených domků a šplháme i na dřevěnou plošinu, z které je parádně vidět chata Zámok a přilehlé okolí hor. Máme štěstí! Z vyhlídky je vidět taktéž Kráľova hola, jež nás ráno vítala na cestě. Ač šmejdíme po rozvalinách notnou dobu, je nám jasné, že vše projít nestihneme. Nečekaně se zde vyloupli nějací lidé, a protože nechceme s přenocováním vyvolávat rozruch, rozhodujeme se sejít do Muráně. Míjíme se s řemeslníkem, co právě vynáší vodu ke hradu a přeje nám šťastnou cestu. Při sestupu prý pramen nemineme. Scházíme až k obelisku a zde zahneme doleva. U pramene jsme za chvilku, vydatnost je celkem malá a zdržení je nakonec snad půl hodinové. Tak dlouho nám trvá naplnit všechny volné lahve vodou vyvěrající z geologického zlomu v kopci nad námi. Je vápenatá a chutná skvěle!

Muráňský hrad
Čistá energie zde vyvěrá na povrch.

Čas utíká nemilosrdně rychle, pádíme dolů lesy, abychom stihli dojít k prvním domům za světla. Již není cesty zpět, les temní a výškové metry mizí pod nohama. Sestup je příkrý, nechtělo by se nám teď jít v opačném směru. Dvakrát přecházíme asfaltku vedoucí na Veľkou Lúku a když vycházíme z lesa, jsme již v obci Muráň. Pošilháváme po přístřešku venkovního sezení, v současné době hojně obsypaného místními rodáky etnické menšiny. Tady to nepůjde. I přilehlý háj by byl pro přespání ideální, to by ale už musela padnout černočerná tma. Posouváme se hlouběji do vesnice, všude se to hemží Romy. Začínám litovat, že jsem si s sebou nepřibalil větší nůž a vzal si pouze malý švýcarák na chleba. Teď by se mi hodil pro odstrašení případných zájemců o naše ruksaky. Napadá mě možná souvislost s místním vrchem Cigánka, kde je postaven Muráňský hrad. Není náhodou tato hora ekvivalentem našeho Blaníku a nezačala již chrlit místní bojovníky do okolí? Neradi bychom jakkoliv narušovali plynulý chod v poflakování zdejších tlup a rychle se snažíme najít přesnou polohu penzionu na telefonu. Jejich webové stránky jako na potvoru stávkují, nezbývá než to risknout a odchytnout si nějakého domorodce. RoS oslovuje dva mladé kluky. Chlapci prý cestu znají a náhodou jdou stejným směrem. Odvádí nás jako dvě ovečky na kraj vesnice, moc práce by s námi neměli. Svému slibu však dostojí – dům přes cestu nese ceduli s nabídkou ubytování.

Hřeben Šiance z plošiny hradu
V listnatém lese prosvítá červená střecha chaty Zámok.

S díky opouštíme průvodce a jdeme smlouvat o volné pokoje. Už je šero, tma padne co by dup, snad nás neodmítnou. Paní za barem si nás nejprve se zájmem prohlédne a pak se uvolí poskytnout jeden dvojlůžák. Teď už by se nám ven se stanem fakt nechtělo. Mažeme na pokoj, spěšně se převlékáme a jdeme na něco teplého k snědku. Polévka, káva a pivko z Plzně, to je dostatečná odměna za dnešní náročný den. Stejně tak i sprcha a natažení se na postel. Pro zítřejší cestu máme navazující značku hned před domem, lépe nám to dnes vyjít nemohlo!

zobraziť na mape

Další den