NÍZKÉ TATRY / srpen 2014

Dožili jsme se rána. Žádný medvěd nezaútočil na naší chatu. Jsme celí, nevěříme svým očím. Poplácám se po těle. Nic nechybí. Radostně jako děti seskáčeme po dřevěných schodech do světýnky a poroučíme si čaj k snídani. Jídlo bereme ze svých zásob, zde je to povoleno. Slunce svítí na zápraží, je pěkně. Vrcholový den je před námi. Holky už odešly, ostatní také. Jen my ještě v družném rozhovoru s chataři otálíme a zakupujeme nějaké magnetky, čaje pro vzpomínku.

Ráno
Odcházíme za vyjímečně krásného počasí vrcholového dne.

Do kopce už na těžko s batohem přes rozmočenou louku, dále dlouhým výšvihem na Chabenec. Zde skaliska lákají k posezení a sledování krajiny. Opačným směrem nás míjí horal, prohazujeme pár vět a hodnotíme počasí, počet turistů v pohoří. My jsme zatím v odlehlé části a jsme ujišťováni, že bude hůře. Čím blíže prý Chopku, tím dále samotě.

Chabenec
První pořádná vyhlídka do kraje. V dáli lze spatřit jako nejvyšší bod Chopok. Za ním kdesi v mlhách snad Ďumbier.

Loučíme se s výškou 1955m a razíme si cestu do Kotliska. Zde již nějací lidé jsou, přesto vlídní slovem. Zastávka Kotliská je fine a rest se opět hodí. Náhle si před naložením báglu na záda a následnému odchodu všímám jedné zvláštní věci. Pohora na levé noze mi jaksi změkla, no zdá se mi jako kdybych něco vyšlápl či co... Ha! Na patě se mi pohupuje kus podrážky. Bože, to snad ne. Mám rozlepenou botu! Garmonty se odporoučely do pohorkového nebe v tu nejnepříhodnější dobu. Co teď? Mám tejpovací pásku, ale pomůže to? Máme před sebou přechod hřebene přes Ďumbier a další den sestup z pohoří. Jít s obrácenými žraloky je nesmysl a těžko asi na Kamenné chatě zakoupím novou obuv. RoS se na botu podívá a znalecky pronese, že by to chtělo zalepit. To vím taky, říkám si. Ale kde mám asi lepidlo teď pořídit??? Na, tu máš - zašátrá v krosně a podává mi sekundovou svátost. Přes půlku obsahu vyplýtvám na zalepení paty a zbytek si nechávám pro placebo pocit, že mám rezervu. Pata zdá se drží, ale na jak dlouho? Druhá bota se začíná také sypat, přesto je na tom mnohem lépe. Rozhoduji se šetřit levou botu a ulevovat jí při chůzi seč to jde. Žádné prudké změny pohybu, jemné došlapy, vybírat terén porostlý travou oproti spoustě kamenných hrbolů na cestě. A ono to jde. Náladu mi zpříjemní stádo kamzíků a pár se jich daří vyfotografovat doopravdy zblízka. Jsou krásní, ladní a celkem krotcí. Patří sem více, než-li my.

Kamzíci
V místních horách přivykli přítomnosti člověka.

Poľanu a Děreše přecházíme v poklidu, stezka se mění postupně na kamenně vydlážděnou, vysokohorskou cestu. Kamenná chata na dohled, lanovka s turisty, všude mumraj, Chopok obležený desítkami lidí. Ne, ten vrchol není nic pro nás. Tam nepůjdeme. Turistická atrakce na entou. Místo toho raději k chatě, postupně se propracováváme ke stolu v relativním závětří a suneme do sebe kapustnici s bylinným čajem. Je chladno, fouká. Uvnitř chaty by se sedělo možná lépe, ale takhle se alespoň moc nerozsedíme.

Kamenná chata na Chopku
Obležena lidmi. Zejména těmi, kteří přijeli lanovkou.

Zahlédli jsme tam při odevzdávání talířů a hrníčků holky z Ďurkové, jak si pěkně v útrobách sedí a v teplíčku švitoří. Přesto jsme je tedy došli. Nyní tedy zase na oplátku my vyrazíme na cestu dříve - a zrovna k nejvyššímu místu NAPANTu - Ďumbieru. Před Konské nás ale už zase předbíhají a mizí rychle v dáli. Nevím jak je to možné, docházíme je v Demanovském sedle a dohadujeme se s nimi kudy na Ďumbier před námi. Jdeme žlutou a u rozcestí se zelenou zjišťujeme naši chybu. Měli jsme pokračovat po červené, takhle musíme celkem hloupě stoupat serpentinově na Krupovu holu. Nikomu se nechce vracet, nasazujeme tempo a jde se vzhůru.

Svah Krupovy hole
Bereme to zde "zkratkou" vzhůru.

Na vrcholku opět kamzíci. RoS si pasoucí se kozy zvěčňuje tak dlouhou dobu na čip, že sám odcházím na odbočku červené k Zázvorové hoře. Stezka se pne po kamenných balvanech vzhůru místy statečně, sleduji stav bot a s minimem zastávek dosahuji vrcholu, kde nikdo není... Ta pravá chvíle pro hopsnutí za balvan, kde nefouká, a poté rozhled do kraje.

Ďumbier
Opuštěný vrchol. Vzácná chvíle na tomto místě v létě jinak plném turistů.

Holky přichází zanedlouho a i s placatkou, pak RoS a nakonec další kluci opět s placatkou... zahřátí jsme tedy dobře, tak velíme k sestupu. Holky už jsou zase v trapu (nechaly si batohy ukryté kdesi pod vrcholem) a my se suneme zpět k rozcestí a odtud doleva na červenou k chatě. Zhruba v půlce cesty nás chytí déšť a to už nám nevadí, vždyť hlavní přechod hřebene byl s počasím akceptovatelným.

Srážky hor
Déšť je nám nyní v patách. Jen dorazit do chaty a vše bude zažehnáno.

Štefánikova chata nám dává kouřové signály z komínu, vše zřejmě funguje jak má. Jdeme se ubytovat. Noclehárna je plná paland, zabíráme si fleka dole u okna a jak je vidět, kromě jednoho kluka s holkou zde budeme spát sami. Po sprše a jídle trávíme večer nad mapou ve vyhřáté společenské místnosti chaty. Za okny se čerti žení, mlha a nevlídno. Na palandě se pak pěkně leží, slyšíme ještě z hospody linoucí se zpěv a zvuk kytar, jež se pomalu vzdaluje a tělo upadá do spánku.

Štefánička
Mlha se kolem chaty začíná rychle stahovat, aby v noci společně s větrem rozpoutala řádný nečas.

zobraziť na mape