NÍZKÉ TATRY / srpen 2014

Snídaně zahrnutá do ceny za ubytování do nás vhání potřebnou energii. Vychutnávám párky, RoS zas míchaná vajíčka. Vyklízíme pokoj, z botárny si vyzvedáváme obuv a vycházíme před chatu. Kontroluji, jak jinak, opět stav podrážek. Zatím vše drží, ale kdo ví, kdy slepený spoj povolí. Zatím neprší a ani to nevypadá na nějakou přeháňku. Hned za chatou započínáme sestup po modré značce. Traverzujeme zig-zag svah a postupně se dostáváme na dno údolí. Stezka se pomalu ztrácí z očí a máme co dělat, abychom její směr v houštinách leckdy rozpoznali. Tudy evidentně nechodí moc lidí. Raději zavěšuji na batoh rolničku Coghlan´s, kterou jsem zakoupil specielně pro letošní trek. Ros má zas jakýsi zvoneček. Cinkáme si to přes potoky, podél vody, skrz vysokou trávu, křovím... a ohlížíme se, zda na nás nevykoukne nějaký bručoun.

Cesta do údolí
Málo chozený chodník je zarostlý ze všech stran.

Lidé zde prostě nejsou, naprostý klid a čistá příroda. Na jednom místě brodíme potok. Koliba Brenkus je zas na jiném místě zajímavou možností pro bivak pod hřebenem. Dolinou Štiavnica klesáme tak dlouho, až na zpevněné cestě zahlédneme přímo před námi skalní okno vrchu Ohniště. Vidíme přímo skrz něj. Právě k němu míří naše kroky. Chceme vystoupat až na samotný vrchol, což si vyžádá čas a také jistou dávku námahy. Odhazuji okusek jablka a scházíme již po zpevněné cestě k napojení na žlutou značku.

Ohniště
Skalní okno Ohniště nelze přehlédnout.

Obcházíme jižní část Ohniště přes Puchalky do Svidovského sedla. Postup musíme místy korigovat, jelikož se nás snaží terén lišácky zmást. My však tušíme správný směr a stoupáme ke zmiňovanému sedlu již bez pochyb (pomohla navigace). Ohlédnutím spatřujeme krásný výjev Ďumbieru, na jehož vrcholu jsme stanuli předchozí den.

Do sedla
Stoupáním do Sidovského sedla se naposledy loučíme pohledem na hlavní hřeben Nízkých Tater.

Zde se loučíme pohledem na štíty Nízkých Tater a přes hřeben máme možnost na opačnou stranu pozorovat východní oblast pohoří - Královohoľskou část. Svidovské sedlo opouštíme v závěsu za trojicí turistů, kteří sem dorazili autem. Jdeme po širší cestě, abychom odbočili doleva do lesa a započali tak celkem náročný výstup na Ohniště. Vápencovo-dolomitický masív nám nedává nic zadarmo. Popruhy se více zařezávají do ramen a bederní pás dotahuji na maximum. Zhruba ve tři čtvrtinách výstupu docházím výletníky před námi a v tu chvíli mi povolí pata na botě. Je opět na volno. Jelikož mám před Rosem nějaký náskok, věnuji čas na dolepení paty zbytkem vteřinového lepidla. Chvíli postojím pro zatížení boty a slepení oddělených částí a společně pak s Rosem dosahujeme rozcestí Pod Ohnišťom.

Bariéra vápence.
Louky pod Ohništěm.

Při pohledu na zbylý čas, rychlost našeho přesunu a v neposlední řadě na stav mých bot se rozhodujeme vypustit vrchol Ohniště a pokračovat v přímé cestě do Liptovského Hrádku. Nejsme potěšeni vynecháním tak blízkého zajímavého rozhledového bodu se skalní bránou, přesto jednomyslně přijímáme aktuální stav věcí a přecházíme louky a lesy k vrcholu Slema, u kterého nás zaráží jeho výška 1514m n.m. Jsme stále dost vysoko a po pasážích pralesovitého charakteru náhorních plošin nás bude čekat sestup. Cesta kvapně klesá a brzdit s plným nákladem na zádech zabere hodně přemýšlení jak odlehčit botám a také mysli od toho, co pak, až se podrážky definitivně odtrhnou. Míjíme pár zajímavých výhledů do nitra rozsoch hřebenů ze skalních vyhlídek, abychom se vynořili z lesa kus před Brtkovicí. Zde už podrážkou šoupu po povrchu stezky, usednu na dřevěnou ohradu a lámu si hlavu, co s tím. Zatímco RoS prohazuje cosi s postarším párem jdoucí zřejmě naším směrem, beru do rukou tejpovací pásku a snažím se pohoru ovázat tak, aby držela kompaktně pohromadě. S výsledkem jsem spokojen, něco tejpovací pásky jsem si nechal pro případ nouze a mírné doopravy. Vyrážíme dál k Brtkovici. Cesta je poškozena vývraty a lesními pracemi, při sestupu širokou cestou si zprvu všímáme zelené značky na torzu kmenu stromu a scházíme prudkým svahem do zapadlého údolí, kde již není po značce ani památky. Moc se nám to nelíbí, kontroluji naši pozici na gps, abych vzápětí zjistil, že místo na sever jsme šli na východ a jsme úplně mimo trasu. Naštěstí stačí jen vystoupat po lesní cestě v údolí k jiné zelené značce a dojít zprava do Brtkovice. Odtud vidíme naši mýlku, stačilo pouze jít rovně z lesa a došli bychom ten kousek přímo sem. Do Hrádku je cesta ještě dlouhá a jak zanedlouho zjistíme i náročná. Červená značka by nás tam měla dovést podél potoka. Zprvu trošku zmatkujeme v mlází a nakonec jdeme přímo podél potoka skrz místní osadu do svahů roklí. Slizké kameny, tekoucí voda, vývraty - vše se proti nám staví, aby náš ústup z pohoří nebyl jako med a měli jsme trvalou vzpomínku.

Pohled směrem k Ramže
První a taktéž poslední výhled na východní část Nízkých Tater.

Na chvíli vystupujeme z houštin u lesácké cesty, abychom ji kolmo přešli a vnořili se opět do džungle porostu. Potkáváme ten samý postarší pár, jež náš došel před Brtkovicí. Mají již také plné zuby chůze v potoce a snažili se obejít koryto potoka po přilehlé schůdné cestě jinudy. Prý se cesta stáčí špatným směrem a navíc našli pořádné kopy čehosi, co připomíná medvědí existenci. Navíc se dozvídáme, že nám nechávali na cestě značku kudy jít správným směrem do Brtkovice, což jsme samozřejmě přehlédli. Společně zahajujeme další etapu sestupu. Pomalu se nám vzdalují a RoS mně také… Botky držím pohromadě silou vůle, rozmáčená páska se pomalu rozdírá o ostré balvany, postupně se její barva mění ze zářivě bílé na odstín bahenní lázně. Dá to zabrat, ale i já nakonec doklopýtám na louku, kde ústí potok do vesnice. Celkově jsme dnes sestoupali něco přes dva tisíce výškových metrů. Teď už jen po asfaltu k nádraží a dorazit dnešní dvaceti čtyř kilometrovou etapu. Dolepuji ještě botky a příležitostně navigováni milým pánem s paní jdoucími před námi přidáváme postupně do chůze. Čas k odjezdu vlaku se krátí a nechce se nám zde čekat na pozdější spoj, který je doopravdy už poslední. Přecházíme lávku přes Váh na druhou stranu, souputníci nám ukazují směr k nádraží a my doslova letíme do nádražní budovy zakoupit lístky. Paní za okénkem nám je už ani nestihne prodat, prý máme vlak na peróně těsně před odjezdem, tak ať si jízdní doklad zakoupíme u průvodčího ve vagónu. Skáčeme do vlaku, souprava s sebou trhne a rozjede se. Až teď si můžeme oddychnout. Díky ušetřenému času si můžeme posléze v klidu posedět v pizzerii u řeky v Ružomberoku. Závěrečné pivo a coca-cola jsou společně s jídlem balzámem po vyčerpání z přechodu a závěrečného finiše.

zobraziť na mape

Všechny fotky z přechodu