NÍZKÉ TATRY / srpen 2014
Nízké Tatry
Pod Chabencem nás zastihuje pěkné počasí.
KAMZIČÍ HORY
V Ďurkové chatě spíme klidně,
po výšlapu z osady Magurky,
na hřebenech s kamzíky skáčeme ladně,
i přes náhle rozlepené pohorky.
Co předcházelo
25.6.
Zakupujeme na hlavním nádraží lístky z Plzně do Ružomberoku a zpět. K velkému údivu zjišťujeme, že České dráhy zrušily přímý lehátkový vůz a namísto něj jsme nuceni zakoupit lůžkovou variantu. Cena se vyšplhá na částku 2200Kč/os. Z letáku se poté dozvídáme, že lehátkový vůz jede z Chebu přes Ústí nad Labem, nebo rovnou z Prahy. Letos si tedy dopřejeme přímé spojení bez přestupu a další rok budeme zřejmě vymýšlet varianty, jak přesun na Slovensko zlevnit..
14.8
Dle předpovědi na yr.no nebude v našem termínu slunečné počasí a model slibuje i místy vydatný déšť. Dlouhodobé předpovědi nelze velmi věřit, ale jistou tendenci přesto lze vysledovat. Představa pochodu po hřebeni bez výhledů a popřípadě i v dešti nezní ani zdaleka libě.
18.8.
Model předpovědi si s námi hezky pohrává. Z noci ze čtvrtka na pátek hlásí Ďumbier -1°C a sněhové přeháňky. My budeme vycházet ve čtvrtek ráno z Ďurkové. Ta hlásí na ráno 0°C, přes noc padající sníh. Čepice a rukavice se nám asi budou hodit. Rozhodujeme se koupit i rolničky na batoh kvůli medvědům, zejména pro oblast kolem Ohniště.
20.8.
Dnes večer vyrážíme. Dopolední předpověď pro nadcházející dny slibuje deštivý začátek čtvrtka s ustávajícími srážkami v odpoledních hodinách. Pátek, což je náš vrcholový den s dosažením Ďumbieru, počasí hlásí slunečné bez deště. Sobota opět s mírnými srážkami. Když vše klapne, lépe jsme si to naplánovat nemohli.
Co čert nechtěl, na stránkách horské služby se objevila informace o neprůchodnosti žluté značky z Liptovské Lúžne na hřeben. Polomy zde odstraňuje technika. Plánujeme jít za obec po silnici cca 5km směr Železnó a odtud po zelené na hřebenovku. Na cestě rádi blíže poznáme chatu Magurku. Plánem bude dojít až do Ďurkové.
--- Good luck ---
Přesun na Slovensko
Na nádraží se potkáváme po sedmé. Nějaký čas už na Rose čekám, dojel jsem dříve. Ještě stihneme dát u nádražního okénka jednu jedenáctku. Vlak se přiřítí včas. Lůžkové kupé sestává z tří nad sebou umístěných postelí. V rohu místnůstky je umyvadlo se skříňkou, naproti postelím věšáky s ramínky. Celkově kupé působí čistým, ale poněkud stísněným dojmem. Nedá se jen tak rozvalit každý na své posteli vespod a kecat oproti sobě. Takhle se musíme hrbit na kraji spodní postele a nějaký čas trávíme koukáním do mapy popisující oblast kam jedeme.
Ráno v Ružomberoku se nese v duchu čekání za deště u nádražního stánku. Provazce vody stékají na krytý přístřešek u podivného kiosku se zvláštními lidmi kolem. Čekáme dvě hodiny na bus do Liptovské Lúžne. Mezitím stačíme vypít čaj a kávu, sníst ružomberský hot-dog... Stánek je poměrně hojně navštěvován lidmi přicházejícími do práce. Vyskočí z vlaku, dají si panáka na ex, zapijí lahváčem a jde se. Tomu říkám rychlé občerstvení. Jdeme ještě na chvíli do sucha a tepla haly. Běžíme na autobus za neustálého deště. V Liptovské Lúžne vystupujeme na konečné točně - HLE krytá zastávka s lavičkou ideální na polední svačinku. Lelkujeme spod stříšky a cpeme se paštikou s chlebem, sýry. Naši pozornost upoutal oproti stojící jeep s chlápkem uvnitř. Jelikož se počasí nechce umoudřit, zvažujeme se ho optat, zda by nás nesvezl po silnici na rozcestí k turistické značce vedoucí na Magurku. Ros už má k němu vykročeno, žel vůz se rozjíždí a dělá předvoj těžebnímu autu. Zřejmě míří pod hřeben, kudy vede cesta původně námi zamýšlená, díky polomům pro nás uzavřená. Oblékáme přes krosny pončo a asfaltkou vycházíme z obce. Vítr pofukuje, duje, pončo se ve větru nadouvá a odkrývá tak promoklé kalhoty. Naštěstí nebude otevřený úsek tak dlouhý, míjíme pomníček u cesty, vcházíme do lesů. Stále po silnici. Na některých místech, zejména u zpevněných částí svahů cesty, se stromy sklání po prohnaných vichrech nízko nad vozovkou. Z asfaltky uhýbáme šťastni vpravo na zelenou značku. Podél průchodu kolem Prievalského potoka obcházíme těžební soustrojí v akci. Chlápek nás málem neviděl a pilu měl roztočenou proklatě divoce. To už ale nejsme kryti pláštěm, schne nám na krosně a přicházíme ke kostelu Magurky. Najdeme chatu a posedíme, popřemýšlíme o dalším plánu cesty. Zdejší návštěvník nás vede k chatě, cestu máme zčásti společnou. Uvnitř chaty Magurky je teplo, útulno a kapustnice skvělá, slovenské pivo také.
Chata Magurka
1.den pátek 21.8.2014 - Z Liptovské Lužné na hřeben do útulny Ďurková.
Příjemná zastávka ve stoupání do vyšších partií Nízkých Tater.
Díváme se z okna ven na hřeben, z lesů stoupá mlha, počasí se pomalu zlepšuje. Výhodnější bude zkusit dojít na hřeben a do Ďurkové. Déšť ustal, chystáme odchod. Po zelené pokračujeme cestou přes potok za obcí s vyhlídkou na domky pod námi. Idylický pohled nás utvrzuje, že tímto končí to příjemné a máváme se slzami v očích pohodové chatě vstříc stoupání na hřeben.
Magurka
Za obcí opouštíme poslední stavení.
Serpentinové stoupání, úzká stezečka v smrkovém lese, příroda to do nás pere bez lítosti. Nohy nejsou zvyklé šlapat, někdy odmítají poskakovat po blátě a kamenech, přesto se suneme vzhůru k první vyhlídce z lesa. Magurka se vzdálila a domky se k nám obrací střechami jako štíty falangy. Opět se pohroužíme do lesního temna. Vystupujeme na Městskou horu, vývraty nám často zpomalují přímý průchod, vše jednoduše obcházíme borůvčím a nízce rostoucími jalovci. Hle, první vyhlídka, která stojí doopravdy za to. Mlhy se rozpouští a na chvíli vysvitne slunce. Horní hřbet cesty k vrcholu Chabenec se nám zjevuje jako ve snu, než se opět zahalí.
K Ďurkové
Mlha na chvíli ustupuje slunci. O pár metrů výše ale opět vítězí.
Před námi ve svahu jsme zahlédli vlnící se stezku klečí, kterou půjdeme. Stoupáme tímto směrem, mlha opět houstne a fičí. Není radno se zde zdržovat, přehupujeme se přes hřbet a scházíme dolů k Ďurkové. Vidíme už čepec chaty, sedí si ve svahu k nám odvrácená vchodem. Zde nefouká, je klid a ticho. U útulny kdosi postává, lelkuje. Vcházíme dovnitř, vyhřátá světnice, kamna praskají. Večeříme čočkovou polévku a pijeme čaj. Nacházím v polévce chlup, asi medvědí - říkám si. Obranářům chaty to nevyčítám, kolikrát již museli holýma rukama odrážet hladové bestie a kožichy jim řádně vytřepat.
Útulna
Střecha chaty je zasazena do svahu s perfektním výhledem.
Své přezůvky (nepohodlné žabky) odhazuji do hloubi krosny. Zde je k výběru domácí obuvi nespočet párů bačkor, pantoflí, přezůvek... Chataři jsou bezva chlapíci. Ubytovávají nás na půdě hned u schodiště. Matrace nejeví známky okusu od myší, vše se zdá čisté a pro přespání v horách nebývalý luxus. Sedíme ještě ve světnici s jedním mladým párem, vlkem samotářem a třemi dámami. Mají namířeno další den stejně jako my na Štefánikovu chatu. Sem tam vyběhneme před chatu a civíme nedůvěřivě do tmy kolem. Chataři nás krmí historkami o potulných medvědech, které je možné ve tmě zahlédnout podle blyštících se hladových očí. Jelikož ale nejsme strašpytlové, zalézáme mezi prvními do pytlů v podkroví a tlačíme oční víčka k sobě (už spi, už spi, už spi.. chrr, fííí).
Soumrak
Jdeme na kutě s vidinou zítřejšího dosažení Ďumbieru.
Zobrazit naklikanou trasu
(graf není k dispozici, začátek vede po silnici bez turistické značky)