LÚČANSKÁ MALÁ FATRA / září 2016

Do sedmi hodin pochrupujeme ve spacácích a přes větrací průduch ve střeše stanu kontrolujeme venkovní podmínky. Jakmile slunce vyjde nad obzor, vylézáme jako klubající se motýli ven na trávu pokrytou zmrzlou rosou. Povrch tropika je ale bez námrazy, stejně tak i vysoce rostlá stébla trav. Vylíhli jsme se zde za dobrého počasí, za pár minut se slunce opře do prochladlých koutů námi obývaného prostoru a prohřeje naše zmuchlané tváře.

Kuželová Dutá skala
Ranní rozbřesk ospale proniká horami až k nám na Skalky.

Jdu pro jídlo zavěšené na smrku a vařím ranní čaj. Teď jen vystavit stan příchozím paprskům a nechat ho z větší části vyschnout. Tropiko věšíme na suché torzo stromu. Mezitím si každý po svém urovnává sbalené věci do útrob batohů a jdeme si na střídačku nafotit Kľak z nejvyššího místa Skalek. Opar je jen málo viditelný. Slunce se do nás začíná opírat, oblékám si prozatím jen kraťasy a tričko. Ačkoliv v dolinách bude jistě stín a chladno, o nedostatek pohybu k zahřátí nebude nouze. Nahazujeme bágly, holky bereme do ruky a jde se na sestup. Celý den pochodu je před námi! Z luk se pomalu vnořujeme do lesa, stále zde jsou slyšet jeleni, kteří pod námi měli svá nocoviště. V bukovém lese kráčíme po velmi úzkém hřebínku, cesta je to vážně nádherná. Vede nás nahoru, dolů, nahoru a dolů, abychom pak nakonec vyšli na Jankovou (1163m).

Louky k Jankové
Ze Skalek na Jankovou jsme cestou doprovázeni křikem poletujících krkavců.
(Pohled na cestu zpět.)

Rozcestník s ohništěm, dřevěnými lavičkami a složeným stolem se zdá být jako ideální místo pro výběr tábořiště. Dokonce je tu i výhled, byť omezený pouze směrem nad loukou. Tady by se to spalo jedna radost. Uhýbáme ostře vlevo, klesáme do sedla pod Úplazom a stoupáme na Úplaz (1085m). Odtud opět dolů k sedlu pod Hnilickou Kyčerou. Rozcestník nám ukazuje cestu k odbočce po zelené. Dvě minuty odtud je pramen a my vodu zrovna potřebujeme doplnit. Není to náhoda, počítali jsme s touto zastávkou a tak jdeme po vrstevnici až ke zdroji. Z dřevěného korýtka teče ledová živá voda svedená ze svahu lesa, natáčíme si lahve a ochutnáváme. Je křišťálově čistá a velmi chutná. Osvěžení před výstupem na Kyčeru přišlo právě vhod. Zpět do sedla a vzhůru do kopce!

Vrcholová louka Hnilické Kyčery
Jdeme k nejobávanějšímu kopci Lúčanské Malé Fatry, který lze jednoduše rozeznat díky odlesněnému vršku.

Často kolující pověsti mezi trekaři o záludném svahu Kyčery bez možnosti traverzu se vyplňují do posledního písmene. Výstup přímo nahoru dělíme na jednotlivé etapy, od stromu ke stromu. Tam je výhodné si oddychnout a promyslet postup v dalším škrábání se na vrchol. Během stoupání se držíme čehokoliv, co kolem cesty roste. Dle polámaných větévek a ohmataných větví si takto evidentně pomáhá mnoho chodců. Úsek naštěstí není natolik blátivý, jak jsme očekávali a relativně brzy dosahujeme travnatého okraje louky. Opouštíme les a krátkým výšvihem dosahujeme sloupku s vrcholovou knihou. Zanedlouho jsme dostiženi slovenským párem, co si sem přišel pro výhled z blízké vesnice. Vcházíme do lesa a klesání již není tak příkré, jako výstup sem. Začínáme se proplétat zarostlými cestičkami bukových lesů, výhledy zejména na levou stranu do údolí nám dávají šanci si uvědomit, jak vysoko se pohybujeme.

Po hřebeni
Zarostlé hřebenovky nepostrádají kouzlo horského přechodu.

Na trase do sedla Majbíková (993m) cesta ve svém konci překvapivě zarůstá, jdeme stezkou natolik ztracenou v křoví, že by snad místy bylo lepší lézt po čtyřech. Průchodnost tu není valná, ale jde se s kopce. Gravitace nás vždy, společně s těžkým batohem na zádech, spolehlivě protáhne houštinou chtě nechtě. Ze sedla razíme vzhůru do kopce na Kopu (1232m). Začíná jít do tuhého, v nohách pociťujeme první příznaky únavy a výstup jako na potvoru připomíná ten mýtický předchozí, v místě přelezu skalky snad i těžší. Ve videodeníku nalézám později doma několik sekvencí nafilmovaných panoramat bez komentářů. Výlez na předvrchol Kopy jsem jako jediný krátký shot okomentoval slovy, a to takto: „…ach jo. Brutální výstup na Kopu, přirovnal bych k výšlapu na Hnilickou Kyčeru. To byl dobrej joke. Pěknej …výšlap. Uf.“ Vtip byl v tom, že jsme stoupání podobné tomu na Hnilickou Kyčeru už na trase nečekali. Jaké bláznovství si toto myslet v Lúčanské Fatře! Jak jsme se později naučili, za každým předpokládaným posledním kopcem se objeví další poslední. Čekám na RoSe za skálou, škrábe se vzhůru raději zleva průsmykem pod spadlým stromem.

U Kopy
Cesta dělí dva rozdílné lesy – bukový a smrkový.

Trošku mě vyděsí konstatováním, že mu noha vypověděla službu a jestli to takhle bude pokračovat dál, zítra půjde z chaty nejkratší cestou do Martina na bus. Nechci si připustit, že bychom nedokončili celý přechod Lúčanky a doufám, že se nám podaří vše dotáhnout do zdárného konce. Profil naší trasy je opravdu celkem dost zvlněný a poprvé začínám pochybovat o tom, zda jsem nenaplánoval pro tento den příliš náročnou vzdálenost. Na Hornou Lúku (1299m) se škrábeme už v relativně dobré kondici, vysílače Martinských holí jsou viditelně podstatně blíže a to dodává hlavně na psychice. Posunuli jsme se! U rozcestníku nás dochází trekařský pár rozhodnutý nocovat v Grandhotelu Partyzán, horal vypráví o jejich přechodech zdejšího hřebene v zimě. Druhý pár opodál vysbírává zdejší borůvkové plochy. Podle všeho jsou to cizinci, kteří si chtějí užít zdejší divočinu. Začínají stavět stan na zlomu svahu vedle stezky a my si vykračujeme dále klesáním skrz les pro výstup na Veterné (1442m), kde poprvé dosahujeme bezlesých holých planin.

Veterné
Větru zde nebrání již žádný porost.

Už se zatahuje a přichází šero, vítr se začíná hlásit o slovo a dává tak logiku jménu tohoto kopce. Oblékám si fleece bundu a i přes náhlé ochlazení se odhodlávám dojít v kraťasech až na chatu. Společně se zimou na mě přišel i hlad. Zatímco lačně pojídám chleba od Sebery, RoS po vrchu radostně pobíhá a umělecky fotí apokalyptické výjevy hor s mraky. Jdeme k rozcestí Vidlica, kde už cítíme přicházející konec dnešního treku. Rychle skočíme do husté a vysoce rostlé kleče, abychom brzy dosáhli nejvyššího bodu celého přechodu Velké Lúky (1476m). Po tomto kopci je pojmenována zdejší část Malé Fatry. Ačkoliv by bylo zajisté moc pěkné si teď sednout a zaslouženě vychutnat největší nadmořskou výšku, raději spěšně klesáme k vysílači Krížava a odtud žlutou značkou po silnici dolů k chatám. Po rozbitém asfaltu sestup není nic moc, unavená kolena naříkají a jednu zatáčku si krátíme pochodem přes trávu pod lanovkou. Nevíme, kde přesně naše chata stojí, ale intuitivně vybíráme ten správný směr. Za kmenem prvního stromu lesa, hned naproti nově postavenému hotelu, necháváme opřené holky a jdeme se ohlásit do přilehlé chaty Martinské hole. Snad tu na nás do rána počkají, když věrnost jsme jim slíbili.

K Martinským holím
Pohled zpět na Veterné. Zde již hasne den.

Za barem horské hospody se číšník činí, musíme si chvilku počkat, než nás dohledá v guestbooku a jdeme se ubytovat. Náš původní požadavek zněl dvoulůžko se sociálním zařízením na patře, přesto dostáváme čtyřlůžko s koupelnou a wc. To vše za stejnou cenu 16 euro za noc. Nastěhujeme se do jednoho pokoje, vybalíme a po sprše mastíme na jídlo do hospůdky. Svíčková RoSovi celkem chutná až na tuhé maso, u mě je to s přírodním kuřecím řízkem s bramborem horší. Takhle si představuji fitness jídlo v závěru přípravy v dietě. Je úplně bez chuti, ale pro gurmánské zážitky tady přece nejsme. Hlad je nejlepší kuchař. Něco se dozvídáme od myslivců o medvědech. Prý jsou zde plaší, a pokud se pohybujeme pouze po značených cestách a u nich i spíme, nepředstavují žádné nebezpečí.

Mraky na Velké Lúce
Z nejvyššího bodu následuje jen sestup k chatě přes vysílač na Křížavě.

Nejhorší je dle jejich zkušeností prolézat doliny a zejména pak houštiny v nich. Pak se střetu s divokými zvířaty lze jen těžko vyhnout a nedej bože, kdyby se medvěd dostal do úzkých. Jelenů se prý také obávat nemusíme. Za nocí chodí na hřebeny za laněmi a museli by být přespříliš omámeni časem vábení, aby napadli člověka. To se stává zcela výjimečně. Přichází ještě nějací lidé z přilehlé chaty Horec a povídám s číšnicí Lindou o tom, jak je zde dlouho na chatě. Utekla z velkoměsta sem, kde často potkává jiný, pro ni lepší typ lidí. V jedenáct se odebíráme na kutě. Nohy ztuhly a postel je nechá spočinout pěkně natažené, záda se vyrovnají. Tentokráte je to RoS, co to hned zalomí a chrápe na celou chatu.

zobraziť na mape