STRÁŽOVSKÉ VRCHY / srpen 2013

Ráno spěšně balíme, máme před sebou kus cesty. Necháváme na louce vyschnout stan a mezitím si dáváme snídani, míchaná vajíčka, párky, čaj, presso. Po sbalení proviantu se vydáváme na cestu.

Pořizujeme poslední fotografii Súľova. Toulat se zde jeden den bylo tak akorát. Jdeme po silnici na červenou značku, které se budeme držet až do konce jejího značení. Silnici opouštíme odbočením doleva a mírným stoupáním pokračujeme lesem až na paseku před Havraní skálou. Je zde tábořiště, a protože poslední úsek byl celkem do kopce, shazujeme batohy, sušíme trika a koukáme na krásný výhled před námi. Odhadujeme, že se díváme přímo na Strážovské vrchy a kopec úplně vpravo by mohl být Vápeč.

Paseka
Strážovské vrchy na obzoru.

Dochází nás skupina dětí s instruktory. Takovou spoustu hemžících se postav jsme na tak klidném místě nečekali. Posedávají všude kolem a hluk nás vyhání z tak krásného místa dříve, nežli bychom chtěli. Scházíme loukou dolů až do Vrchteplé. Zde se u silnice vyloupla hospoda jako na zavolání. Místní omladina zde posedává a vypráví nám, že zde tráví prázdniny. Srkáme pivko a moc dlouho neotálíme. Značka nás vede po silnici a po pár kilometrech nás láká jedna z hospůdek, ale kvůli nedostatku času vstupujeme raději do Kostolecké a posléze Manínské tiesňavy.

Tiesňavy
Místa mnoha horolezeckých pokusů a tragédií.

Nasyceni špendlíky u cesty obdivujeme srázy obou tiesňav a tím pro nás končí přechod Súľovských skal. Přicházíme do Povážské Teplé a držíme se značky tak, abychom co nejdříve dosáhli jejího konce, tzn. zastávky vlaku. Zakupujeme lístky a čekáme na příchozí spoj na schodech ve stínu vylidněného nádraží. Vlak se přiřítí, nastupujeme a cesta do Ilavy utíká příjemně rychle. Vlaková souprava je překvapivě mnohem modernější, než na jakou jsme zvyklí v naší domovině. Otevírání dveří elektronické, sedačky čisté a pěkně polstrované. Až v druhé polovině cesty vlakem jsem si všiml, že zde jsou zásuvky pro připojení notebooku. Rychle vyndavám nabíječku a dobíjím mobil. Jaký to luxus! V Ilavě vystupujeme a šineme si to k zastávce busu před nádražím. Odtud by měl je do Horné Poruby, ale nejsme si jistí. Nezajíždí sem asi každý spoj. Jdeme směrem do centra a na blízkém náměstíčku pořádně nevíme, jakou cestu zvolit. Všímá si nás jedna paní a hned nás naviguje, kam máme jít. Nakonec nás odvede kus cesty až k zastávce na rušné ulici a my jsme zas o kus blíže ke klidu kopců. Autobus nás za krátko vyhazuje v Horné Porube. Náš plán dát si něco dobrého k večeři hatí hospoda, kde nevaří a čepují jen pivo. Věnujeme se této kratochvíli nějakou dobu, sedíme na pěkné zahrádce hospody a přemítáme co dál. Nakonec se shodujeme na tom, že uvaříme večeři až někde na svahu Vápče, kde také přespíme ve stanu. Balíme bágly, opouštíme vesnici a jdeme vstříc kopci.

Pod Vápčem
Nejisti noclehem u Vápče, míříme k jeho vrcholu.

Stoupáme vzhůru, slunce se přiklání k horizontu. Procházíme lesem, abychom se dostali ke skalám ozářeným slunečními paprsky. Před chvílí jsme narazili na místo pramenící vody, kde není dostatečně velký plácek pro postavení stanu. Pokračujeme tedy dále, až do sedla a odtud je to už kousek na vrchol. Úzkou cestičkou docházíme k jeskyni, kde kdysi spal Miloslav Nevrlý. Osobně bych tu nechtěl trávit noc, moc útulná se mi nezdá. Velká je tak akorát pro medvěda. Vyšvihneme se na vrchol Vápče a sledujeme okolí. Odtud je parádní rozhled a namísto vychutnávání pohledu do dálek započneme debatu, kde přespat. RoS je buď pro jeskyni, nebo sejít dolů do lesa a tam dát bivak. Zpět dolů se mi velmi nechce, a tak se navracím sám k jeskyni a od ní se protáhnu zarostlou cestičkou ke - světe div se - úzkému hřebínku, kde je tak akorát rovná plošinka na postavení stanu, zastřešený sloup s vrcholovou knihou a skalka vyhlídky jako stvořená pro uvaření večeře. Jsme z tohoto zjištění nadšení, stavíme stan a vaříme vodu na instantní nudle. Večeře se zapadajícím sluncem nemá obdoby.

Pod vrcholem
Už jen pár kroků nás dělí od nejvyššího místa kopce.

Naráz se setmí. Ze tmy se na vedlejším kamenném sloupu rozezní křik jakéhosi nočního dravce. Nejsme tu tak docela sami. Sledujeme světla Horní Poruby. V lese pod námi je živo. Na rozhraní lesa a louky se prodírá auto a míří kdoví kam, na opačné straně sledujeme pochod lidí s čelovkami mířících směrem k Vápči. Najednou se zastaví a dále nepostupují. Vypadá to, že dnešní noc budeme na kopci spát sami. Zalézáme do spacáků a doufáme, že se během noci neskutálíme se stanem ze svahu dolů.

Bivak
Místo pro bivak na Vápči jsme našli na poslední chvíli. A to doslova.

Súľovská část

zobraziť na mape


Strážovská část

zobraziť na mape