STRŽEMI ÚTERSKÉHO POTOKA

Konstantinky, Hadovka, Gutštejn... Tyto názvy nám zněly za počínajícího jara neustále v uších. Při jednom srazu jsme se domluvili, proč se nevypravit na výlet i autem. Vždyť k tomu stačí málo - složit se na benzín a během chvilky se s koly přesunout o mnoho kilometrů dál, kde si můžeme dosyta zajezdit a poznat při tom novou oblast. Stereotypně známé okruhy kolem rodného města už dávno ztratily na své atraktivitě. Plácli jsme si a jeden víkendový den vyrazili do Konstantinových Lázní a jejich okolí.

Počáteční euforie z bikování v novém teritoriu trochu vyprchává hned poté, co se celí rozehřátí z příjemného interiéru auta vrháme do převlékání. Rifle střídají elastické šortky, košili dres a větrovka. Parkujeme na konci Konstantinových Lázní, hned za kolonádou. Z okolních domků se line líbezná vůně připravovaných sobotních obědů. Házím pár tatranek do cyklobatohu a přemýšlím nad tím, že po pár hodin si budu muset nechat zajít chuť na polední nášup. Pak měním barvu skel brýlí z čiré za oranžovou. Je pod mrakem, ale aspoň dle předpovědi by dnes pršet nemělo. Vyjíždíme. Ztuhlé svalstvo nohou se ze strnulého posedu v sedačce auta pomalu rozhýbává, zvýšené proudění v krevním oběhu pumpuje svaly k větší výkonnosti. Dech se stává pravidelným. Máme za sebou pár kilometrů po asfaltu a míříme do okolních lesů.

Vesnicí Poloučany objíždíme Hradišťský vrch (632 m n. m.). Naším cílem je proniknout do přírodního parku Úterský potok. Dostáváme se na louku, kde to pěkně profukuje. Cesta je porostlá mladou travou. Už se zelená, ale ještě stále bojuje s nevlídným počasím. Slunce jí za pár týdnů vytáhne nahoru, a její porost zhoustne. Cyklicky točíme pedály, přehazovačky cvakají, pláště vrčí po měkkém povrchu, který je nasátý vodou z nedávných dešťů. Cesta nás vede ke břehům Úterského potoka. Sjíždíme přes kořeny dolů a začínáme se prodírat technickou pasáží. "Ustát" celý průjezd je někdy nemožné, takže co chvíli vypneme botu z pedálu, abychom se vůbec mohli dostat dál. Na jednom místě je už cesta nesjízdná a svah se nebezpečně tyčí nad vodou. Stačí malá chyba, sklouznutí pláště, a můžeme se bez milosti vykoupat. Sebemenší zaváhání by bylo potrestáno. Nemít kolo a cyklistické tretry, přelezli bychom nezpevněný úsek bez větších problémů. Takhle musíme tlačit kola po svahu nad námi a dávat pozor. Ale dostáváme se za kritické místo bez problémů. Podařilo se.

Přijíždíme k Dudákovskému Mlýnu. Na tomto místě sice už žádný mlýn nestojí, ale začíná zde sedmikilometrová naučná stezka Šipín. Na trase je dalších šest zastávek s informačními tabulemi - Soutok, U starého mostu, Gutštejn, Bezemínské hradiště - brána, Bezemínské hradiště - IV. val, Šipín. Pokračujeme dále po břehu Hadovky, od jejího soutoku s Úterským potokem. Začínáme se proplétat mezi jejími meandry. Až teprve teď poznávám, co že sem vlastně láká výletníky. Je to ten jedinečný ráz krajiny, který vytváří hluboce zaříznutá údolí do okolního terénu. Svahy sklánějící se nad námi z obou stran většinou nedávají na výběr ve volbě cesty. Existují tu prakticky jen dva směry - dopředu či vzad. Svižně tekoucí proud netradičně pojmenované říčky je jakousi přírodní spojnicí mezi chráněným parkem Hadovka a Úterský potok. Prvně jmenované území, položené více na západ, nabízí návštěvníkům možnost uvidět zříceninu hradu Krasíkov z konce 13. stol. Vzniklý požár roku 1644 a boje z třicetileté války se na dnešní podobě zříceniny neblaze podepsaly. Přesto i tak nabízí příchozím mnohé - zachované torzo okrouhlé věže společně s obvodovým zdivem paláce sahajícím do výšky prvního patra stavby.

S chutí a bikerským nadšením dál protáčíme pedály Přírodním parkem Úterského potoka a mě napadá, jak asi musí tento úsek kouzelně vypadat, když mají stromy a keře listy. Určitě naprostá džungle. Realita je ale jiná. Nikde není ani stopy po výskytu vzácných kapradin, které by zde jinak v létě tvořily souvislé koberce. Cesta je místy rozbahněná, keře nás svým zjevem spíše odrazují a jediným rozptýlením jsou nám lávky. Některé se dají celkem jednoduše přejít i s kolem, na jiných se člověk musí pekelně soustředit a rozvinout své ekvilibristické schopnosti. Z levého břehu na pravý a naopak - tak vypadá monotónní, a v tomto případě i velmi zajímavý postup směrem podél proudu obou říček.

Za nedalekými stromy se objevuje Gutštejn. Už je nadosah. Gotický hrad , zmiňovaný v písemných pramenech poprvé roku 1316, zde stojí osamocený na kopci v docela zachovalém stavu. I na tomto místě stanuli kdysi husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova a hrad obléhali. Využíváme jeho majestátnosti k focení a odpočinku. Zřícenina je umístěna na skalním ostrohu tyčícím se nad údolím Hadovky. Okrouhlá věž typu bergfrit je zachovaná, ale bohužel nepřístupná pro návštěvníky. Kdysi sloužila k poslednímu útočišti obránců a obyvatel hradu. Když nedocházelo k obléhání či dobývání, obranná věž se mohla jednoduše využít jako hladomorna či vězení. Pokud nebylo zapotřebí nikoho věznit, sloužilo toto místo jako skladovací prostory. Na stavbě je patrná část parkánu, jehož zdi jsou místy tlusté až jeden a půl metru. Působivé je sklepení pod hradem, které je vylámané do skály, na které hrad stojí. V jeho střední části si všímáme prévetu, což je středověká předsunutá latrína (tedy záchod) na krakorcové konstrukci. Tenkrát neznali naše vymoženosti moderní doby.... Není nad pořádné WC, na které jsme zvyklí.

Při plánování této cesty jsme původně zvažovali návštěvu hrádku Falkenštejnu, vzdáleném od Konstantinových Lázní cca 7km východně. Až teď se ukazuje, že Gutštejn nabízí mnohem více. Zde se můžeme volně projít a vychutnat si tak impozantní českou historii v podobě monumentálního hradu. Na druhém místě bychom se procházeli pouze po zbytcích valů. Sledujeme z hradní zdi údolí příjemně vypadající říčky a jednu z posledních lávek, kterou dnes přejedeme. Okolní klid lesů a všudypřítomná zeleň v nás zanechává příjemný pocit společně s uvolněním po vykonané fyzické námaze. Oba se shodujeme na tom, že jsme zvolili naučný a zajímavý okruh.

Protože začíná být doopravdy chladno a čas námi vyměřený k výletu se nemilosrdně blíží ke konci, nasedáme na kola a opouštíme tento zajímavý kout přírodního parku. Poslední otočení za Šipínskou stezkou, šumící Hadovka se s námi loučí jarním klokotáním. Určitě to není naposledy, co jsme navštívili tento přírodní ráj. Opět sem někdy rádi zavítáme.