VELKÁ FATRA / září 2012

Po snídani mlha neustupuje, balíme a vycházíme ven. Vystoupáme k místu nad údolím, kde jsou dřevené lavičky a stolek. Možná je odsud pěkně vidět, když je hezky. Vše je nyní zahaleno do bělostné barvy. V dálce slyšíme cinkot zvonků. Stezka vede po vrstevnici svahu a postupně se přibližujeme ke stádu ovcí, abychom ho na chvíli opustili a zanedlouho na něj zase po pár stech metrech narazili. Pohybujeme se v národní přírodní rezervaci Skalná Alpa. Místní cedule hovoří jasně: Zachovalé porosty pralesovitého charakteru horských až vysokohorských společenstev jedlovo - bukového až subalpínského vegetačního stupně.

Bača
Jak rychle se zjevil z mlhy, tak rychle zase zmizel.

Kromě nás a ovcí jsou tu psi a přichází i bača. Zůstáváme s ním v družném rozhovoru. Této práci se věnuje už 11 let a psy pro hlídání stáda má pořízeny z Itálie. Border colie se nás zprvu bojí ale po čase přivykají povelům pána a některé z nich se nechají pohladit. Zejména mladá štěňata v nás naleznou brzy důvěru. Zajímá nás, jak poslouchají psi na povely na dálku a tak nám je bača demonstrativně pošle do akce. Vystřelí jako střely za blízký nižší hřeben a zpoza něj vyženou pár ovcí směrem ke stádu. Hypnotizováni pohledem bačy sedí na kraji hřebene a čekají s vyplazenými jazyky na další povel. Pokud by nastal, běželi by ještě na vyšší hřeben a pročesali toto místo, zda tam ještě není nějaká zatoulaná ovečka. Ten ale nepřichází a tak se zvolna navracejí ke stádu. Loučíme se s bačou. Musíme dál. Na Rakytov.

Rakytov
Ze severního sedla sledujeme cestu vzhůru na vrchol. Mlha prostupuje všude.

Cesta k Rakytovu vede krásnou úzkou pěšinou, často mezi stromy a zanedlouho jsme v severním Rakytovském sedle ve výšce 1415m. Mraky zde letí vstříc kopci vysokému 1567m, pročesávají jeho úbočí a se svačinou v ruce sledujeme stezku klikatící se k jeho vrcholu. Cestou po žluté lze kopec traverzovat a vyhnout se výstupu, ale tak trochu naivně doufáme, že shora by se mohl naskytnout pěkný výhled na okolní kopce. Stoupáme vzhůru, mlha nás pohlcuje. Ne, zde není ani živáčka. Den jako stvořený pro chůzi v samotě. Po vrcholu vede úzká pěšina, srázy padají vpravo i vlevo. Jsme na nejvyšším bodě a bez výhledu. Scházíme dolů do jižního Rakytovského sedla. Procházíme skalní soutěskou, mokrá tráva je všude kolem nás a vítáme krátké pasáže chůze v lese po uzkém chodníčku. Zde potkáváme po bačovi prvních pár lidí. Čím blíže jsme k sedlu pod Čiernym kameňom, tím se zdá být počasí lepší, mlha se ztrácí. Vyčasuje se. V samotném sedlu už můžeme od hezky vybudovaného přístřešku pozorovat inverzní mraky pod námi. Čierny kameň se tyčí nad námi a doufáme, že zvěstuje obrat počasí.

Sedlo pod Čierným kameňom
Na tomto místě definitivně vítězíme nad mlhou.

Pokračujeme dále po zelené značce do sedla Ploské. Teď už se na vrchol necítíme, odkládáme jej na zítra a jednomyslně se rozhodujeme pro vrstevnici vedoucí kolem vrcholu. Při napojení se na červenou značku už vidíme v dálce chatu pod Borišovom, naší dnešní noclehárnu. Scházíme po svazích Ploské, abychom se přes mírný hřbet přehoupli k údolí pod chatou a závěrečným stoupáním dosáhli samotné chaty.

Borišov
V dálce je již vidět chata na úpatí Borišova. Překonat jen poslední vrch a jsme pro dnešní den v cíli.

Postávající lidé kolem stolů se kochají výhledem a my se vydáváme do útrob objektu domluvit nocleh. Lituji, že jsem si s sebou nevzal lehké přezůvky. V chatě je rozumným pravidlem nevcházet dovnitř v obuvi, proto pohory zanechávám v předsíňce u schodiště a ponožkami leštím povrch špinavé prkenné podlahy. Příště už nezapomenu! Na chatě není žádná sprcha, záchod je suchý a svítí se zde pouze petrolejkami. Elektrika tu není. Nic pro lidi, kteří hledají v horách komfort. Ostatně toto téma hezky vystihuje známý horolezec Peter Habeler ve své knize Cílem je vrchol: "…když na horské chatě není sprcha, nebo (lidé) k jídlu nedostanou to, co chtějí, jsou naštvaní. Čím dál méně lidí se umí přizpůsobit horám a jednoduchosti života v horách. Hory jsou fascinující ale právě i touto prostotou. Člověk jde, odpočívá, dojde na chatu, na chatě se nají. Má před očima cíl, vyleze na vrchol a zase z něj sestoupí. Je to vědomě jednoduchý život. Myslím, že je to velmi důležité. Když jdu na horskou chatu, nemůžu čekat hotel. Člověk musí být ochoten přistoupit na jiný život, a mnozí lidé prostě ochotni nejsou. Chtějí konzumovat…" Po zaplacení spaní jsme zavedeni do pokoje kde jsou tři palandy a právě ta v rohu se nám líbí nejvíc. RoS putuje na horní pryčnu a já zůstávám dole. Nebudeme muset ani rozbalovat spacáky. Lehká deka a malý polštář plně postačí. Jdeme ještě na chvilku lelkovat ven, pak do světnice na klobásu a pár piv. Máme toho po celém dni tak akorát, tak jdeme v deset spát. V noci dorazí ještě nějací opozdilci, ale ty už sleduji jen z pod přivřeného oka sladce oddychujíc. Ta tma a klid v dřevěnici jsou naprosto fantastické...

Večer před chatou
Den v horách končí.

zobraziť na mape